Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 440/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. O., zastoupeného Mgr. Tomášem Fabíkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Brno, Chládkova 28a, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. -319 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 3. 2008 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele a napadá i rozhodnutí Okresního soudu ve Vyškově, kterým bylo v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu rozhodnuto tak, že se k výpovědi přivoluje a stěžovateli byla uložena povinnost byt vyklidit. (Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 25. 2. 2009 bylo rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzeno.)

Stěžovatel namítá, že v řízení u soudu prvého stupně rozhodoval podjatý a tudíž z věci vyloučený soudce Mgr. Aleš Vylam, čímž bylo řízení stiženo zásadní procesní vadou. Jmenovaný soudce totiž podal na stěžovatele trestní oznámení v přímé souvislosti se shora uvedenou projednávanou věcí. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na právní názor Krajského soudu v Brně v jeho rozhodnutí ze dne 18. 1. 2011 pod sp. zn. , ve kterém se řeší podjatost soudce v exekučním řízení vedeném na majetek stěžovatele jako povinného (z titulu shora uvedených rozhodnutí v řízení nalézacím), tedy spor bezprostředně na řízení o přivolení k výpovědi systémově a účelově navazující. V uvedeném rozhodnutí dospěl Krajský soud v Brně k tomu, že byť konkrétní podnět vyšel z jiné právní věci, než byl předmětný spor, jmenovaný soudce se dostal se stěžovatelem do "kolize" a soud seznal, že soudce JUDr. Aleš Vylam je ve vztahu ke stěžovateli osobou podjatou.

Dle stěžovatele je zřejmé, že již od počátku předmětného nalézacího řízení byla ohrožena nestrannost soudu a jeho rozhodnutí tak nemůže byt vůči stěžovateli nestranné. Namítá, že existoval i zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Nejvyšší soud proto měl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení s tím, že by z projednání věci byl soudce JUDr. Aleš Vylam pro podjatost vyloučen.

Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud pochybil v právním hodnocení věci. Stěžovatel poukazuje na to, že to byl právě žalobce, kdo nezákonným způsobem připravil stěžovatele o prostředky odnětím sociálních dávek, v důsledku čehož nebyl schopen vzhledem ke svým možnostem uhrazovat nájemné. Je tedy zcela v rozporu s dobrými mravy, když potom žalobce stěžovatele žaloval v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Na rozdíl od "běžných" okolností, které se v řízení o přivolení k výpovědi zkoumají a vyhodnocují, měl v tomto konkrétním případě vyhodnotit soud jako předběžnou otázku požadavek žalobce jako zcela nemorální. Tato skutečnost je i otázkou zásadního právního významu, na základě které se měl Nejvyšší soud celou věcí meritorně zabývat a nikoliv podání odmítnout.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná (částečně je nepřípustná).

Z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že se zabýval výhradně posouzením otázky přípustnosti dovolání (otázkou procesní) proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o přivolení výpovědi z nájmu bytu, tedy zda je dovolání přípustné podle , protože napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť námitky stěžovatele nesměřovaly proti právnímu posouzení, ale proti skutkovému stavu.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelem, přičemž své závěry o nepřípustnosti dovolání v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil. Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání jakkoliv zpochybňovat. Za situace, kdy dovolání stěžovatele muselo být odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti, nelze Nejvyššímu soudu ani vytýkat, že se nezabýval meritem věci.

Ve vztahu k napadenému rozhodnutí okresního soudu shledal Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou. Stěžovatel totiž nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu, které je třeba považovat za poslední procesní prostředek, který stěžovatel měl k ochraně svých práv ve smyslu ust. , o Ústavním soudu, ve znění dalších předpisů (dále jen ).

Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžejní zásadou řízení před Ústavním soudem, vyplývající z ustanovení , je zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Pokud je přípustný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.

Za takovéto rozhodnutí přitom nelze v projednávané věci považovat ústavní stížností napadené usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Od doručení rozhodnutí o dovolání pouze lze odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu. Dle platí, že pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, tj. v projednávané věci proti rozhodnutí krajského soudu, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Vzhledem k tomu, že podstatou argumentace ústavní stížnosti je námitka stěžovatele týkající se podjatosti soudce, je třeba rovněž uvést, že dle ustanovení 1) účastník řízení může žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Ústavní stížnost by bylo třeba považovat za nepřípustnou nejen proto, že nebylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, ale i z důvodu nevyčerpání všech prostředků, které stěžovatel měl k ochraně svých práv.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy pátéy, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh proti rozhodnutí Nejvyššího soudu dle ustanovení , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný a proti rozhodnutí Okresního soudu ve Vyškově odmítnut dle cit. zák. jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu