Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3364/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti E.CH.O. spol. s r. o., se sídlem Václavkova 43, Brno, právně zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010 sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2010 č.j.: -18, platebnímu výměru Úřadu městské části Brno - Židenice, odboru rozpočtu a financování č. 7107 ze dne 1. 4. 2008 č. j: ORF/08/3089/I./K1, rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování ze dne 29. 4. 2008 č.j.: MMB/91230/08, spojené s návrhem na zrušení a věty poslední , o místních poplatcích ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v d.

Napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky do platebního výměru vydaného Úřadem městské části Brno - Židenice na místní poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým stěžovatelce vyměřil dle ustanovení , o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") místní poplatek za umístění prodejního zařízení na veřejném prostranství v k.ú. Židenice za rok 2007 ve výši 70.080,- Kč. Mezi stěžovatelkou jakožto nájemcem a Statutárním městem Brnem jakožto pronajímatelem byla uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl pronájem pozemků, ze kterých byl vyměřen předmětný místní poplatek.

Podstatou sporu mezi stěžovatelkou a státními orgány, aplikujícími jednoduché právo, je posouzení právní otázky, zda lze vyměřit místní poplatek za zvláštní užívání pozemků, které měla stěžovatelka v nájmu od stejného subjektu, který místní poplatek vyměřil. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že povinnost platit místní poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství a povinnost platit nájemné podle uzavřených nájemních smluv představují dva zcela odlišné právní instituty.

Stěžovatelka poukazuje na dle jejího názoru ústavně sporné momenty aplikace ustanovení a věty poslední , o místních poplatcích. Domnívá se, že jeho současná podoba odporuje článku 11 d. Argument uvedený v odstavci 2. tohoto článku poukazuje na přímý zásah do základního práva, argument uvedený v odstavci dalším poukazuje na vadnost obsahu jednoduchého práva, bez přímého zasažení základních práv.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje právní názor obecných soudů týkající se placení poplatku za zvláštní užívání veřejného prostranství. Zastává názor, že jako nájemce pozemku pro umístění prodejního zařízení, které zabírá veřejné prostranství, nemůže obci platit současně nájemné dle uzavřené smlouvy a poplatek dle zákona o místních poplatcích a obecně závazné vyhlášky města Brna za zvláštní užívání veřejného prostranství.

Ústavní soud však musí konstatovat, že obecné soudy ve věci zaujaly právní názor, který je akceptovatelný a příslušná ustanovení zákona vyložily ústavně konformním způsobem. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal zejména na svoji předchozí judikaturu k dané problematice a uvedl, že pronajme-li si nájemce pozemek, který je veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona o obcích, pak jeho povinnost hradit nájemné vyplývající ze soukromoprávního nájemního vztahu nenahrazuje veřejnoprávní povinnost platit místní poplatek za užívání veřejného prostranství podle § 4 zákona o místních poplatcích. Právní názor Nejvyššího správního soudu je navíc podpořen i výkladem Ústavního soudu, jenž se touto problematikou, byť okrajově, zabýval v nálezu

sp. zn.

, v němž konstatoval, že "Právní závěr, podle něhož by byl vlastník pozemku povinen platit poplatky za zvláštní užívání svého pozemku, který byl jako veřejné prostranství označen obecně závaznou vyhláškou obce, by mohl být, podle okolností, v rozporu s ústavní ochranou vlastnictví. Ochrana práv vlastníků bude předmětem případného řízení před správními soudy, které vezmou v úvahu všechny relevantní okolnosti individuálního případu a podle toho rozliší výkon vlastnického práva od jeho eventuálního zneužití". Z citovaného závěru je zřejmé, že jedinou výjimku z povinnosti platit za zvláštní užívání veřejného prostranství lze ústavně konformním výkladem příslušných ustanovení zákona přiznat vlastníkovi tohoto prostranství, a to ještě ne vždy, ale podle okolností daného případu.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

K návrhu na zrušení ustanovení a 14 odst. 2 věty druhé zákona o místních poplatcích Ústavní soud konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta dle , musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu ( a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.

Ústavní soud proto odmítl návrh stěžovatelky podle ust. .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu