Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 337/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti, kterou podal M. B., zastoupený Mgr. Lenkou Vítkovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Borská 13, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. prosince 2010 č. j. -81 a platebnímu rozkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. září 2010 č. j. -19, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. prosince 2010 č. j. -81, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 3. února 2011 a doručené Ústavnímu soudu dne 4. února 2011, stěžovatel navrhl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a násl. d (dále jen " "), právo na spravedlivé řízení dle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na účinný prostředek nápravy dle Úmluvy. Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklady vykonatelnosti napadeného rozsudku dle ustanovení .

Z předložené ústavní stížnosti se zjišťuje, že Statutární město Plzeň se jako žalobce domáhalo po stěžovateli a jeho manželce žalobou podanou dne 11. srpna 2010 zaplacení částky 2 438,56 Kč s tím, že se jedná o smluvní pokutu ve výši 1 563,91 Kč a úrok z prodlení ve výši 864,65 Kč, tj. sankci na kterou má žalobce nárok z důvodu, že stěžovatel a jeho manželka nesplnili podmínky, ke kterým se zavázali ve smlouvě o převod bytové jednotky ze dne 5. října 2004. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") vydal dne 6. září 2010 pod č. j. -19 platební rozkaz, kterým uložil požadovanou částku zaplatit. Proti vydanému platebnímu rozkazu podali stěžovatel i jeho manželka v zákonné lhůtě odpor, ve kterém popřeli, že by byli v prodlení s jakoukoliv platbou. Po provedeném dokazování vydal okresní soud rozsudek ze dne 7. prosince 2010 č. j. -81, kterým uložil stěžovateli a jeho manželce zaplatit společně a nerozdílně žalovanou částku ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku a dále jim uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 600,- Kč ve stejné lhůtě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zásah do svého práva na spravedlivý proces, resp. do práva na spravedlivé řízení a práva na účinný prostředek nápravy spatřuje v tom, že již platební rozkaz byl vydán v rozporu s ustanovením , neboť nebyla splněna podmínka řádného uvedení skutečností, z nichž by vyplývalo právo žalobce na zaplacení peněžité částky. Dále stěžovatel spatřuje zásah do uvedených práv v nemožnosti podat si odvolání do napadeného rozsudku okresního soudu, neboť okresní soud podle jeho názoru nepřihlédl ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav věci a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [ y (dále jen " ")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že rozsudek okresního soudu je dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněn, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných obecným soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění rozsudku okresního soudu odkázat.

Lze také připomenout, že vyloučil-li zákonodárce odvolací přezkum v bagatelních věcech (v rozsahu dle ustanovení ), je zásadně nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti odvolání cestou ústavní stížnosti, nejedná-li se v konkrétním případě o věc zakládající důležitou otázku výkladu či aplikace základních lidských práv, což v projednávaném případě Ústavní soud neshledal.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které okresní soud v řízení vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a s ní spojený návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. prosince 2010 č. j. -81 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 21. února 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu