Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 210/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem Praha 4, Komořanská 63, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 7. 2010, čj. - 181, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010, čj. - 213, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka, jako matka nezletilé, navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o úpravě styku otce s nezletilou M. L. K. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že s M. K. jsou rodiči nezletilé M. L., nikdy spolu nežili a nevedli společnou domácnost. Na návrh otce soud upravil jeho styk s nezletilou v konkrétní dny v měsíci, ovšem bez přítomnosti matky. Rozhodl tak i přes námitky stěžovatelky, že nezletilá není a nebude ještě po určitou dobu schopna styku s otcem bez její přítomnosti a že taková forma styku bude pro nezletilou traumatizující a v rozporu se zájmy nezletilé.

Stěžovatelka poukázala na čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a rovněž čl. 6, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zdůraznila, že mezi rodiči je sporná otázka nutnosti účasti matky u styku otce s dcerou. Tato otázka je ryze odborná, ale soud v této otázce zaujal stanovisko bez odborného vyjádření - znaleckého posudku, tedy bez řádného objasnění skutkového stavu a v rozporu se zájmem dítěte. Stěžovatelka jako matka nejlépe ví, že styku s otcem nezletilá M. ještě schopná není, bylo by to pro ni silně traumatizující.

Z obsahu přiložených rozsudků Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4, rozsudkem ze dne 19. 7. 2010, čj. - 181, upravil styk otce s nezletilou s tím, že po dobu dvou měsíců od právní moci rozsudku bude probíhat za přítomnosti matky, poté již bez její přítomnosti. Styku otce s nezletilou nebudou přítomni prarodiče ze strany matky. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by bránila úpravě styku otce s nezletilou, která má na styk s otcem právo a může to obohatit její vývoj. Otec má také právo prostřednictvím styku s dcerou realizovat svá práva vyplývající z rodičovské odpovědnosti. Soud rozhodl, že při styku s dítětem nebudou přítomni prarodiče nezletilé ze strany matky, neboť jejich přítomnost by mohla omezovat spontánnost a uvolněnost atmosféry tohoto setkávání. Otec má právo na styk s nezletilou bez přítomnosti dalších osob, protože tomu žádné skutečnosti nebrání.

Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky změnil rozsudek soudu prvního stupně v podstatě pouze v tom, že změnil hodiny styku a určil, že se bude uskutečňovat v přítomnosti matky pouze do 28. 2. 2011. Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně. Dále uvedl, že za daného stavu lze i bez posouzení psychologických předpokladů nezletilé dospět k závěru, že pro bezproblémové a pro nezletilou přínosné fungování styku je nezbytné, aby se konal často, aby si nezletilá na otce zvykla. Z výpovědi rodičů je zřejmé, že při oboustranné snaze jsou schopni v zájmu nezletilé zajistit průběh setkání otce s nezletilou bez rušivých momentů. Odvolací soud po zvážení všech hledisek určil dobu styku na dopolední hodiny od 9:30 do 12:30 hodin, což je pro nezletilou přínosnější. Do 28. 2. 2011 se bude styk realizovat za přítomnosti matky, aby si nezletilá na otce zvykla a pobyt s ním se pro ni stal běžnou záležitostí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ní vytýká zejména odvolacímu soudu, že nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci, zejména znalecký posudek z oboru dětské psychologie, v němž by byla odborníkem posouzena otázka styku otce s nezletilou bez přítomnosti matky.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud rozhodně není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (y ČR).

Odůvodnění ústavní stížnosti je v podstatě jen polemikou se závěry obecných soudů. V této souvislosti je nutno znovu připomenout, že ústavní stížnost není jen dalším zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, protože Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Navíc se jedná o spor z oblasti rodinného práva, kde dal zákonodárce jasně najevo, že pro tento typ řízení postačí dvě instance soudního procesu. Proto v ustanovení vyloučil možnost podat dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině. Nelze tedy cestou ústavní stížnosti nahrazovat chybějící možnost dovolání, o což stěžovatelka v této věci v podstatě usiluje.

Po přezkumu ústavnosti řízení i napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy na základě provedených důkazů správně a dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Zabývaly se argumenty stěžovatelky a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Ústavní stížnost je jen projevem nespokojenosti s rozhodnutími obecných soudů a stěžovatelka neuvedla nic, co by celou věc posouvalo do ústavně-právní roviny. Pokud tedy obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu