Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 528/11

Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., IČ 44848943, se sídlem Jeruzalémská 964/4, Praha 1, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem Na Pankráci 58, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. 2. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v y (dále jen ""), v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v d (dále jen ""). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl ve výrocích I. a II. ohledně částky 6.000,08 Kč potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 5. 2008 sp. zn. , kterým byla vůči stěžovatelce zamítnuta žaloba na vyloučení movitých věcí z výkonu rozhodnutí, eventuálně zaplacení částky 38.794,38 Kč a v rozsahu výroku II. ohledně částky 32.794,30 Kč byl tento rozsudek změněn tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost tuto částku zaplatit žalobkyni, zároveň bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud, po doplnění dokazování o podklady z exekučního řízení sp. zn. 095 EX 571/06, dospěl k závěru, že stěžovatelce, jako oprávněné v rámci exekučního řízení vedeného proti manželovi žalobkyně, vyplacená částka ve výši 32.794,30 Kč, představující výtěžek z prodeje osobního motorového vozidla žalobkyně, je bezdůvodným obohacením, když exekucí vymáhaný závazek vznikl ještě před uzavřením manželství a k jeho úhradě nelze použít majetek spadající do společného jmění manželů.

Argumentace stěžovatelky vychází z toho, že obecný soud v rámci odvolacího řízení vyzval žalující stranu k předložení důkazních návrhů s poučením dle ust. a přesto, že žalující strana zůstala nečinná, vyžádal si soud důkazy z exekučního řízení o tom, jak bylo naloženo s výtěžkem exekuce a na základě takto provedeného dokazování rozhodl v neprospěch stěžovatelky. Přitom podle ust. může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy pouze v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají z obsahu spisu. Soud má tedy vycházet ze zásady formální pravdy. Rozhodnutím odvolacího soudu se cítí být stěžovatelka dotčena na svých právech, když soud zvýhodnil žalující stranu a prováděl bez návrhu dokazování v její prospěch.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Ústavní soud předně uvádí, že se nikterak nezabýval napadeným rozhodnutím v rozsahu jeho I. a II. výroku, když k nim stěžovatelka nepředkládá žádnou argumentaci; nadto Ústavnímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu napadá stěžovatelka předmětné rozhodnutí i v rozsahu, v němž měla ve sporu úspěch. Stěžovatelkou předložené námitky se pohybují v rovině jednoduchého práva, čímž však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené vě, přičemž své rozhodnutí podrobně odůvodnil, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (y). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na realizaci základního práva hmotného (v daném případě práva majetkového), jehož porušení však stěžovatelka netvrdí a nepředkládá jakoukoli argumentaci, která by jeho porušení alespoň nasvědčovala (obdobně usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 1. 2010). Stěžovatelka nikterak nezpochybňuje právní hodnocení provedené odvolacím soudem a nepředkládá žádné argumenty, které by svědčily o tom, že žalobou uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu, přičemž jak je uvedeno výše, odvolací soud své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Jinak řečeno, stěžovatelka nikterak nezpochybňuje, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, když jí byla v rámci exekučního řízení vyplacena částka, představující výtěžek z prodeje osobního automobilu žalobkyně, a ani nezpochybňuje soudem zjištěnou výši tohoto bezdůvodného obohacení. Odvolací soud tak dle přesvědčení Ústavního soudu postupoval zcela správně, když si vyžádal exekuční spis, z nějž zjistil pouze skutečnou výši stěžovatelkou přijatého bezdůvodného obohacení, přičemž žalobkyně opakovaně uváděla, že jí požadovaná částka odpovídá tomu, čeho stěžovatelka získala v rámci exekučního řízení. Stěžovatelka se zásadně mýlí, když tvrdí, že jí vytýkaný postup odvolacího soudu vedl k rozhodnutí v její neprospěch, když na právní posouzení věci odvolacím soudem vliv neměl, naopak, paradoxně vedl k tomu, že výše bezdůvodného obohacení byla v její prospěch snížena.

Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2011

Vojen Güttler

předseda senátu