Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 20/11

Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. O. K., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010 č. j. -38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá výrok II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010 č. j. -38. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v a d.

Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že dne 9. 1. 2006 byla nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen stěžovatel - exekutor. Dne 26. 2. 2010 oprávněná obchodní společnost obecnému soudu sdělila, že zanikla výmazem z obchodního rejstříku. Obvodní soud pro Prahu 4 následně výrokem I usnesení ze dne 23. 9. 2010 č. j. -23 exekuci zastavil dle exekučního řádu a a Výrokem II uložil oprávněné společnosti povinnost nahradit stěžovateli - exekutoru náklady exekuce, což odůvodnil tím, že náklady nese oprávněná, neboť zavinila zastavení exekuce.

Stěžovatel - exekutor podal odvolání proti výroku II prvostupňového usnesení. Městský soud v Praze výrokem I usnesení ze dne 26. 11. 2010 č. j. -38 změnil výrok II prvostupňového rozhodnutí tak, že se stěžovateli náhrada nákladů exekuce nepřiznává. Odůvodnil to tím, že povinnost k náhradě exekučních nákladů nelze uložit neexistující oprávněné společnosti, byť zavinila zastavení exekuce. Povinnost k náhradě pak neuložil ani povinným, neboť těmto nelze zavinění na výsledku exekuce (na zastavení exekuce) přičítat. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

, a

. Dále odvolací soud výrokem II rozhodl tak, že žádný z účastníků ani exekutor nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

a

a uvedl, že Ústavní soud ve své judikatuře dospěl k závěrům, že exekutorovi nelze zásadně upřít právo na úhradu nákladů exekuce a oprávněnému lze povinnost k úhradě nákladů exekuce uložit jen výjimečně, pokud je na jeho straně procesní zavinění na zastavení exekuce. Uvedl, že na závěru, že náklady exekuce zásadně hradí povinný, setrval Ústavní soud i ve stanovisku sp. zn.

. Stěžovatel má za to, že městský soud aplikoval § 89 exekučního řádu a posuzoval zavinění na zastavení exekuce mechanicky; dle stěžovatele to byli povinní, kdo nerespektovali vykonatelné rozhodnutí a vyvolali nařízení exekuce.

Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti požaduje zrušit nákladový výrok II usnesení Městského soudu v Praze. Dle obsahu ústavní stížnosti však evidentně brojí proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze. Ústavní soud se proto, posuzujíc ústavní stížnost dle jejího smyslu a obsahu, zabýval (také) výrokem I usnesení městského soudu. Přesto však, vázán petitem ústavní stížnosti, nemohl ani opomenout přezkum výroku II usnesení městského soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že není další instancí obecného soudnictví a není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud neshledá zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní soud zpravidla zasáhne tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. Taková situace se však v dané věci nepodává.

Městský soud se k odvolání stěžovatele dostatečně a řádně zabýval otázkou náhrady nákladů exekuce v případě jejího zastavení pro zánik oprávněné. Jeho závěr v dané věci, že oprávněná výlučně zavinila zastavení exekuce (toto procesní "zavinění" je přitom třeba odlišovat od "zavinění" nařízení exekuce), není v rozporu se skutečnostmi soudy zjištěnými; ani stěžovatel nezpochybňuje důvod zastavení exekuce. Závěry odvolacího soudu nejsou ani rozporné s dosavadní judikaturou Ústavního soudu (viz např. stanovisko a nálezy

sp. zn.

,

či

); na předchozí závěry Ústavního soudu částečně poukazuje i sám stěžovatel. Jak si je současně stěžovatel vědom, nálezy

sp. zn.

a

je třeba vnímat ve světle pozdější judikatury Ústavního soudu.

Pokud jde o nákladový II. výrok usnesení městského soudu, proti tomuto stěžovatel nevznesl v textu ústavní stížnosti žádné (konkrétní) námitky. Po obecném ústavněprávním přezkumu však Ústavní soud konstatuje, že v postupu odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení (ve vztahu ke stěžovateli) se nepodávají protiústavní vybočení.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu