Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
69015.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 181/11
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Ovidius CZ, s. r. o., se sídlem Praha 6, Mařákova 303/11, 2) M. N., 3) M. K., 4) MUDr. P. S. a 5) I. N., všech zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010, čj. 7 Cmo 34/2010 - 510, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, čj. 22 Cm 185/2005 - 459, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V této ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces a na rovné zacházení. Tvrdí, že rozhodnutí soudu o výši úrokové sazby, která měla být použita pro úročení doplatku přiměřeného vypořádání, je v rozporu s právem na pokojné užívání majetku a se zákazem diskriminace. Stěžovatelé rovněž brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že obecné soudy měly aplikovat ustanovení § 143 odst. 3 OSŘ .
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010, čj. 7 Cmo 34/2010 - 510, bylo potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, čj. 22 Cm 185/2005 - 459, jímž tento soud zamítl žalobu stěžovatelů na určení správné výše přiměřeného vypořádání, uložil žalované společnosti nkt cables s. r. o. zaplatit jim jako minoritním akcionářům dorovnání v částkách ve výroku specifikovaných a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit České republice náklady vynaložené na znalečné ve výši 74.900,- Kč.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda je ústavní stížnost přípustná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústav y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby veřejné moci mezi jejími jednotlivými orgány. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by o těchto právech rozhodoval jiný orgán bez toho, že by příslušnému orgánu byla dána možnost realizace jeho pravomoci.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti sdělili, že podávají současně dovolání, ale protože není jisté, jak dovolací soud posoudí jeho přípustnost, s ohledem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ , podávají i ústavní stížnost.
Jak Ústavní soud u Městského soudu v Praze telefonicky ověřil, stěžovatelé podali dovolání dne 18. ledna 2011, přičemž soudní spis dosud nebyl Nejvyššímu soudu postoupen k rozhodnutí. Protože se v souladu s poučením odvolacího soudu jedná o tzv. nenárokové dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ , jeho přípustnost závisí na uvážení Nejvyššího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Stěžovatelé tak nebyli povinni dovolání využít, avšak pokud tak učinili, je nutné je považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva, jenž je nutno před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, a proto nezbývá, než ji hodnotit jako předčasně podanou a tedy nepřípustnou.
Ústavní soud dodává, že souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a nevyhovuje požadavku právní jistoty. Ústavní soud nemůže skutečnost, zda dovolání stěžovatelů bude Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv jakkoliv předjímat. Pokud by jejich ústavní stížnost projednal, mohlo by dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Ústavní soud nemá ani důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat (usnesení
sp. zn. IV. ÚS 434/09
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud pro úplnost připomíná, že podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v případě odmítnutí mimořádného opravného prostředku orgánem, který o něm rozhoduje, jako nepřípustného z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se proto ve věci stěžovatelů jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, aniž by se mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu