Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 65/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Petrem Chasákem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2010 sp. zn. a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. září 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2010 ( -150), jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. září 2010 ( -144), kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení o dovolání.

Postup obecných soudů stěžovatel považuje za odepření spravedlnosti, neboť mu bylo odňato právo na právní zastoupení a došlo k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, garantovaného , odst. 3 d (dále jen " ") a dále porušení a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovateli nebyla dána šance, aby se domohl spravedlivého procesu u nezávislého soudu. Obecné soudy nevyhověly žádosti stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů, když nesprávně vyhodnotily majetkové poměry stěžovatele a rovněž částečně předjímaly meritorní rozhodnutí dovolacího soudu, a to v otázce aktivní legitimace stěžovatele, aniž by se mohl stěžovatel během soudního procesu k věci relevantním způsobem vyjádřit.

V ústavní stížnosti je konkrétně namítáno, že v důsledku napadaného rozhodnutí nemohl stěžovatel ve věci samé uplatnit všechna procesní práva, která jsou mu zákonem poskytována. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem soudů a tvrdil, že obecné soudy nemohou bez provedení jakéhokoli dokazování jednoznačně dospět k závěru, že nárok uplatněný žalobou stěžovatele je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva a z tohoto důvodu odůvodnit zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel není dle názoru soudu aktivně legitimován k podání excindační žaloby, aniž by vzal v úvahu, že Okresní soud Plzeň - město se nevypořádal úplně s předmětem vylučovací žaloby a o části návrhu vůbec nerozhodl ( -62). Stěžovatel nemohl podat dovolání k Nejvyššímu soudu, protože je ve špatné ekonomické a sociální situaci, zákon stanoví pro dovolací řízení povinné zastoupení advokátem. Zamítnutí žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce v dovolacím řízení vedlo prakticky k úplné nemožnosti dál pokračovat v uplatňování práva před soudem. Sociální situace stěžovatele se tak stala rozhodujícím činitelem pro to, zda bude moci dovolání podat či nikoli, byť mu toto právo dle procesních předpisů přísluší.

Ústavní soud předesílá, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození ( ), spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz

sp. zn.

, U 28/19 SbNU 275). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (

sp. zn.

, N 125/34 SbNU 281). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení , spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (nález

sp. zn.

ze dne 9. února 2009). Právo na soudní ochranu podle y vyžaduje, aby důvody, které vedly soud k rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, byly v odůvodnění rozhodnutí vyjádřeny dostatečně a srozumitelně (nález

sp. zn.

ze dne 15. října 2009).

Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že soud prvního stupně správně vycházel z ustanovení , z kterého vyplývá, že na návrh předseda senátu může přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Dále dle ustanovení věta první, z kterého vyplývá, že účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů.

Soud prvního stupně při rozhodování uvedl, že stěžovatel a jeho manželka podali soudu žalobu, kterou se proti T-Mobile Czech Republic, a. s. domáhali vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí. Rozsudkem ze dne 4. listopadu 2009 ( -62) bylo žalobě vyhověno výrokem I. a do zbytku byl návrh zamítnut výrokem II. Usnesením ze dne 29. prosince 2009 ( -66) byl rozsudek doplněn ve věci nákladů řízení. Stěžovatel podal odvolání proti zamítavému výroku II., ale odvolací řízení bylo usnesením ze dne 8. června 2010 ( -110) ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. července 2010 ( -120) zastaveno v důsledku nezaplacení soudního poplatku z podaného odvolání.

Stěžovatel podáním u Okresního soudu Plzeň - město dne 3. srpna 2010 brojil proti usnesení o zastavení řízení dovoláním k Nejvyššímu soudu. Vzhledem k tomu, že podání nemělo náležitosti ve smyslu , následně byl řádně poučen o možnosti požádat soud o ustanovení zástupce; stěžovatel předložil soudu tuto žádost společně s přílohami osvědčujícími jeho majetkové poměry.

Žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů byla zamítnuta usnesením ze dne 15. září 2010 ( -144). Stěžovatel v daném případě doložil soudu y, kterými prokazoval své majetkové poměry, avšak zároveň nesdělil žádné nové skutečnosti oproti těm, na základě kterých byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků (usnesení Okresního soudu Plzeň - město -98 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni -103). Soud neshledal, že u stěžovatele jsou splněny podmínky pro osvobození od poplatkové povinnosti.

Dalším aspektem pro vyhovění návrhu stěžovatele je požadavek, že se nejedná o bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Soud si učinil závěr o nedostatku aktivní legitimace již s ohledem na samou podstatu vylučovací žaloby, která slouží k ochraně třetí osoby, odlišné od oprávněného a povinného. Stěžovatel je v postavení povinného v řízení o výkon rozhodnutí, o čemž není sporu, proto není aktivně legitimován k podání excindační žaloby. Stěžovatel hodlal zvrátit rozhodnutí obou soudů podáním dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž soud prvního stupně byl toho názoru, že se jedná o bezúspěšné uplatňování a bránění práva ( ). Proto byl návrh stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítnut, když k vyhovění žádosti je třeba ( , 2 ), aby byly splněny kumulativně výše uvedené oba předpoklady dle

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a přihlédl k důvodům odvolání, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud vyšel v prvé řadě z toho, že nedošlo ke změnám poměrů na straně stěžovatele, která by mohla přivodit jeho osvobození od soudních poplatků v případě, že by nyní takovou žádost podal. Již z těchto důvodů nebyla splněna jedna ze dvou podmínek pro osvobození od soudních poplatků dle , protože musí být splněny obě podmínky podle tohoto ustanovení současně, je nadbytečné zabývat se tím, zda se nejedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z toho důvodu odvolací soud uzavřel, že za těchto okolností nelze žalobci ustanovit zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Tyto úvahy odvolacího soudu (a z nich plynoucí závěry) jsou dostatečně konkrétní, logické a přesvědčivé a nikoliv v poslední řadě reflektují do značné míry i rozhodovací činnost Ústavního soudu v dané oblasti. Proto lze argumentaci stěžovatele považovat za pouhou polemiku, která sama o sobě není postačující k posunutí věci do ústavněprávní roviny (srov.

sp. zn.

, N).

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2011

Dagmar Lastovecká v. r.

předsedkyně senátu