Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3559/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Krušnohor bytové družstvo, Duchcovská 412/88C, Teplice, zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem Masarykova 668/29, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2010 č. j. -362, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, garantované d (dále jen " "), právo na rovné postavení před soudem, garantované y, a právo na zákonného soudce, garantované y.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž vystupoval jako žalobce.

Stěžovatel uvádí, že v předmětné věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud stanovený , o návrhu žalovaných na přikázání věci Okresnímu soudu v České Lípě s tím, že trvají podmínky zjištěné ve věci . Tomuto návrhu předcházela námitka podjatosti, kterou žalovaní vznesli při ústním jednání dne 25. 2. 2010 s odůvodněním, že 1. žalovaná v minulosti pracovala jako trestní soudkyně Okresního soudu v Teplicích. Soudce se k námitce vyjádřil tak, že se podjatým být necítí. Řešením námitky podjatosti se po podání návrhu na přikázání věci dle stěžovatele již nikdo nezabýval. Stěžovatel s návrhem na přikázání věci vyslovil nesouhlas a pro případ, že by k němu přece jen došlo, navrhl, aby věc byla přikázána Okresnímu soudu v Mostě. Krajský soud návrhu žalovaných vyhověl, aniž by se námitkami stěžovatele zabýval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze dle stěžovatele zjistit, že krajský soud věc dle přikázal jinému než místně příslušnému soudu proto, aby odpadly pochybnosti o podjatosti blíže neuvedeného soudce či soudců Okresního soudu v Teplicích.

Stěžovatel předně poukazuje na skutečnost, že krajský soud přikázáním věci dle řeší otázku hypotetické možnosti vyloučení soudců Okresního soudu v Teplicích. Dle stěžovatele měl obecný soud postupovat dle prvého odstavce citovaného ustanovení . Navíc soudce, kterému byla dle rozvrhu práce věc přidělena k vyřízení, se zjevně podjatým necítil, a samotná okolnost, že 1. žalovaná pracovala jako soudkyně na Okresním soudě v Teplicích, důvodem k vyloučení není.

Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že krajský soud přikázal věc soudu vybranému žalovanými, aniž by se zabýval odůvodněním, proč věc nepřikázal soudu navrhovanému stěžovatelem, či jinému soudu. Takový postup je dle stěžovatele porušením principu rovného přístupu ke stranám, který je základem spravedlivého procesu.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

II.

Z předloženého usnesení obecného soudu a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, které bylo vedeno před Okresním soudem v Teplicích a kde stěžovatel vystupoval jako žalobce, žalovaní vznesli námitku podjatosti ve věci jednajícího předsedy senátu s odůvodněním, že 1. žalovaná pracovala jako soudkyně jednajícího a rozhodujícího soudu a byla několik let kolegyní předsedy senátu. Dle žalovaných se tak mělo jednat o pochybnosti o podjatosti soudce, která by se mohla ve výsledku řízení projevit jak pozitivním, tak i negativním způsobem. Žalovaní rovněž poukázali na věc vedenou mezi týmiž účastníky pod sp. zn. , ve které bylo usnesením ze dne 27. 4. 2009 č. j. -32 rozhodnuto o přikázání věci Okresnímu soudu v České Lípě. Soudce, kterému dle rozvrhu náleželo ve věci jednat, ve svém vyjádření uvedl, že 1. žalovanou zná z pracovního styku jako kolegyni, která v minulosti působila jako soudkyně na trestním úseku. K projednávané věci však nemá vztah a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mu bránily věc projednat. Žalovaní podáním ze dne 5. 3. 2010 ve znění doplnění ze dne 6. 5. 2010 navrhli, aby věc dle byla přikázána k projednání a rozhodnutí jinému okresnímu soudu, a to Okresnímu soudu v České Lípě. V návrhu mimo jiné uvedli, že dle nich stále trvají podmínky, jak byly posuzovány ve věci . Stěžovatel s návrhem na postup dle nesouhlasil, neboť dle jeho názoru se jednalo o obstrukční jednání žalovaných.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2010 č. j. -362 bylo rozhodnuto tak, že věc vedená u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. se přikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v České Lípě. Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění uvedl, že nemůže-li příslušný soud o věci jednat a rozhodovat, protože jsou jeho soudci vyloučeni, musí být dle ustanovení přikázána jinému soudu téhož stupně. Dále uvedl, že návrh žalovaných je důvodný, přičemž přikázáním věci jinému soudu zcela odpadnou důvody pro pochybnosti o podjatosti soudce či soudců Okresního soudu v Teplicích.

III.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením obecného soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Právo na spravedlivý proces podle y by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozhodnutí správně uvádí, v čem spatřuje důvody pro postup dle ustanovení . Z uvedeného rozhodnutí též jednoznačně vyplývá, v čem spatřuje důvody, pro které lze pochybovat o nepodjatosti soudce či soudců Okresního soudu v Teplicích. Krajský soud v Ústí nad Labem správně aplikoval ustanovení a vypořádal se se všemi argumenty stěžovatele. To, že při svém rozhodování vyšel z návrhu žalovaných, nijak nesnižuje ústavnost napadeného rozhodnutí. Ústavní soud je přesvědčen, že postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem nelze nic vytknout. Z těchto důvodů lze rovněž konstatovat, že nedošlo ani k zásahu do práv garantovaných a y.

Jestliže tedy obecný soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudil odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Ústavní soud dále připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. 2. 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu