Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 304/11

Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem Chládkova 3, 616 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010 č. j. -263 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2010 č. j. -201, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované d (dále jen " ") a právo na rovnost účastníků řízení garantované y. Dále mělo napadenými rozhodnutími dojít k porušení y a y (dále jen " ").

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2009 č. j. -153. Podle názoru odvolacího soudu se soud I. stupně správně zabýval rozhodnou otázkou, zda, kdy a jakým způsobem nabyl sporný obchodní podíl ve společnosti GEOTEST REAL, s. r. o., stěžovatel. Pro postup soudu I. stupně byly zásadní závěry formulované v rozsudcích Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2007 č. j. -109 a Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2008 č. j. 2287/2008-132. Podle nich byla smlouva z roku 1995 o převodu obchodního podílu mezi výše uvedenou společností a právním předchůdcem stěžovatele Z. K. absolutně neplatná pro neurčitost. Dále soud I. stupně zkoumal to, zda stěžovatel, případně Z. K., nenabyli sporný obchodní podíl vydržením. Podle názoru odvolacího soudu soud I. stupně nepochybil, když na základě skutkových zjištění a právních závěrů přijatých Nejvyšším soudem dovodil, že stěžovatel nebyl po dobu 3 let v dobré víře, že mu obchodní podíl patří, neboť od uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu neuplynula tříletá vydržecí lhůta. Ani stěžovatelův předchůdce Z. K. nebyl oprávněným držitelem obchodního podílu po celou vydržecí dobu, neboť na jeho straně nebyly splněny podmínky nabytí vlastnického práva k obchodnímu podílu vydržením (Z. K. nepostupoval při uzavírání smlouvy o převodu obchodního podílu s obvyklou mírou opatrnosti; pochybnosti stran toho, zda je majitelem předmětného obchodního podílu, byly dovršeny úkony činěnými v souvislosti s, v rozhodnutí zmíněnou, trestní věcí). Nebylo též možno přijmout námitku stěžovatele stran důvěry v zápis údajů v obchodním rejstříku. Proto odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť "v otázce předstírané mu odvolatelem jako otázka zásadního právního významu (totiž otázce dobré víry držitele obchodního podílu pro účely jeho vydržení) je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v něm citovanou. V souladu s touto judikaturou je i úsudek, že samotný zápis určitého údaje do obchodního rejstříku nevylučuje závěr, že s přihlédnutím k dalším okolnostem případu osoba, v jejíž prospěch takový zápis svědčí, v dobré víře o správnosti či pravdivosti zapsaného údaje nebyla." Závěr, podle kterého není namístě aplikace ust. , , jestliže právní předchůdce držitele v době změny držby oprávněným držitelem již nebyl, je podle Nejvyššího soudu závěrem triviálním.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že z ust. § 134 odst. 3 o. z. neplyne, že by doba, po kterou byl Z. K. v dobré víře, že je společníkem společnosti, se nemohla započítat do doby, kdy byl v dobré víře stěžovatel, pokud byla přerušena. Pokud by obecné soudy započetly dobu, po kterou byl stěžovatel a jeho právní předchůdce v dobré víře, činila by v souladu s o. z. tři roky. Stěžovatel se na základě toho, že Z. K. byl veden v obchodním rejstříku jako společník od roku 1995 do roku 2001, domnívá, že muselo dojít k vydržení obchodního podílu. Odvolací soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení, když neumožnil stěžovateli prokázat jím tvrzené okolnosti týkající se obchodního podílu a provedení důkazů svědeckými výpověďmi navrženými stěžovatelem nahradil pouze svými spekulativními úvahami. Byť konstatoval, že důkazní břemeno ohledně prokázání dobré víry Z. K. jako předchůdce stěžovatele leží na stěžovateli, zamítl provedení důkazů o okolnostech týkajících se a souvisejících s převodem obchodního podílu, na jejichž základě by bylo možné hodnotit dobrou víru Z. K. ohledně nabytí a držení obchodního podílu. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl to, že o dané věci rozhodl, aniž by se předchozí soudy zabývaly reálnou hodnotou obchodního podílu. Nejvyšší soud dále neprovedl navržený výslech Z. K. a nezabýval se hodnocením jeho dobré víry. Pokud se Nejvyšší soud nezabýval možností vydržení dobré víry právním předchůdcem, porušil výše zmíněná ústavně garantovaná práva stěžovatele.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svého základního práva na spravedlivý proces a základního práva na rovnost účastníků řízení, avšak argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni aplikace jednoduchého práva. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje argumenty obsažené v řízení před obecnými soudy, jejichž rozhodnutí kriticky hodnotí z pohledu podústavního práva, nikoliv ovšem z pohledu základních práv. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud naopak konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem podstatným okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, a měly k dispozici dostatečné množství relevantních podkladů. Závěr, ke kterému obecné soudy dospěly, totiž že stěžovatel ani jeho právní předchůdce nenabyli předmětný obchodní podíl vydržením, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Obecné soudy svá rozhodnutí přijatelně odůvodnily, zvláště rozhodnutí vrchního soudu je pečlivě vyargumentováno a dostatečně odpovídá na námitky stěžovatele. Proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu a nezbývá mu než uzavřít, že obecným soudům nelze vytknout pochybení, která by mohlo dosáhnout intenzity porušení stěžovatelem zmiňovaných základních práv. Rozhodně je nelze považovat za výkon zakázané svévole. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Pokud jde o tvrzené porušení y, tak Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti, neobsahuje. Článek 90 y je rámcovou kompetenční normou ve vztahu k soudům a neobsahuje žádná základní práva.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [ písm. d) y a ], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2011

Vojen Güttler

předseda senátu