Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
69033.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 333/11
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem, se sídlem Vrchovecká 74/2, Valašské Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 20 Cdo 4759/2008 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. 26 Co 784/2007 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu prostřednictvím veřejné datové sítě s platným kvalifikovaným certifikátem dne 3. 2. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným usnesením krajský soud změnil usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 5. 4. 2007 sp. zn. 12 Nc 237/2007 , kterým byla na návrh stěžovatele nařízena exekuce vůči povinné, tak, že tento návrh zamítl a zároveň uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto, když dovolací soud dospěl k závěru, že jestliže výrok soudu, jímž schválil smír uzavřený mezi účastníky, umožňuje každému z jeho účastníků - a objektivně i soudu - vyložit sporné ujednání (minimálně) třemi možnými způsoby, není rozsah a obsah závazků vymezen dostatečně určitě a toto rozhodnutí tudíž není materiálně vykonatelné.
Argumentace stěžovatele vychází z toho, že závěry obecných soudů o materiální nevykonatelnosti exekučního titulu jsou elementárně nesprávné, když jsou v naprostém rozporu s textem exekučního titulu, který není možno interpretovat jinak, než-li tvrdí stěžovatel a než-li to správně učinil soud I. stupně, když exekuci nařídil. Obecnými soudy provedená interpretace této právní otázky extrémně vybočuje z mezí hlavy páté (zřejmě Listin y) a z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v důsledku toho nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republik y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004
sp. zn. III. ÚS 321/03
, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak zejména Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listin ě, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení
sp. zn. I. ÚS 358/10
ze dne 2. 3. 2010).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2011
Vojen Güttler
předseda senátu