Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3288/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti společnosti IG Capital s. r. o., se sídlem Okružní 1144, Hradec Králové, IČ: 25949365, zastoupené Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem Chmelova 357/2, Hradec Králové, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. -9 ze dne 4. 5. 2007, usnesení Městského soudu v Praze č. j. -36 ze dne 10. 4. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -49 ze dne 8. 9. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen , "), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z , , a y základních práva a svobod (dále jen " "). Obecné soudy dle stěžovatelky jmenovitě porušily její právo na spravedlivý proces, právo vlastnit majetek, dále porušily ústavně zakotvené principy právního státu, princip proporcionality a princip právní jistoty. Napadená rozhodnutí se rovněž údajně vyznačují přepjatým formalismem.

Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením č. j. -9 ze dne 4. 5. 2007 zamítl návrh oprávněné - stěžovatelky na nařízení exekuce na majetek povinné M. Š. podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze č. j. -9 ze dne 14. 11. 2000, podaný k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 2.458.350,55 Kč.

K odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil Městský soud v Praze svým usnesením č. j. -36 ze dne 10. 4. 2008. Dovolání stěžovatelky jako nepřípustné posléze odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. -49 ze dne 8. 9. 2010.

Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání návrhu na nařízení exekuce, neboť předmětný směnečný platební rozkaz přiznával právo společnosti Česká finanční, s. r. o., a stěžovatelka v souladu s ustanovením a 4 , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na výzvu soudu prvního stupně nepředložila příslušné y dokládající převod či přechod práva přiznaného exekučním titulem. Obecné soudy nepřisvědčily stěžovatelce v její argumentaci, že přechod práva vyplývá přímo z právního předpisu, což dokládala rubopisem směnky. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení sp. zn. ze dne 31. 5. 2005, odvolací a dovolací se vyslovily ke specifickému charakteru indosamentu, poukázaly na ustanovení článku I. odst. l , směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), který upravuje, kdo se stává řádným majitelem směnky, jež nabývá práva ze směnky originárním způsobem, nikoli tedy jako právní nástupce předchozího majitele, a kdo je tak legitimován k výkonu práv z ní. Z citované úpravy však v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu nevyplývá, že by na majitele směnky, jenž právo k ní prokázal způsobem stanoveným v čl. I. odst. l a jenž je osobou odlišnou od osoby oprávněné ze směnečného platebního rozkazu, vydaného na základě směnky, jež byla indosována, přešlo i právo z takového rozhodnutí. Je tomu tak proto, že zákonná úprava žádnou skutečnost, která by měla za následek přechod tohoto práva, nepředpokládá.

S projeveným názorem obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí, je přesvědčena o tom, že obecné soudy "nepřípadně" oddělují otázku převodu či přechodu hmotně právních oprávnění ze směny a procesních práv majitele směnky, přitom ze zákona jasně a nepochybně vyplývá, že rubopisováním přecházejí všechna práva ze směnky, tj. včetně práv procesního charakteru ke směnce vázaných. Na podporu svého tvrzení stěžovatelka odkazuje na ustanovení čl. I , čl. I. a čl. I. a dovolává se obsahu, účelu a smyslu tohoto zákona, dále obsahu mezinárodně unifikovaného směnečného práva, zejména Jednotného zákona směnečného, jakož i samotné povahy směnky jako "zákonného ordrepapíru", z něhož vyplývá, že směnka je převoditelná právě a pouze prostřednictvím rubopisu. V rozporu s uvedeným je podle stěžovatelky požadavek obecných soudů, aby k prokázání přechodu či převodu práva ze směnečného platebního rozkazu byla předkládána smlouva o postoupení pohledávky. Práva z exekučního titulu by tak bylo možno převádět odděleně bez ohledu na rubopisování směnky samotné, což by mohlo vést i k absurdním důsledkům, příkladmo k nařízení exekuce na podkladě postupní smlouvy, s níž by ovšem nekorespondoval rubopis směnky. Stěžovatelka dovozuje, že pokud lze v exekučním řízení doložit práva nabyvatele ze směnky předložením "obyčejné postupní smlouvy", tím spíše toto lze doložit rubopisem směnky. Z uvedených důvodů se stěžovatelka cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených právech, shora citovaných, neboť obecné soudy jí svým postupem znemožnily docílit exekuce k uspokojení směnečné pohledávky z majetku povinné.

Stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila též návrh na přednostní projednání věci dle , a to z důvodu vážné újmy na jejích majetkových právech hrozící v důsledku dalšího odkladu rozhodnutí v posuzované věci. Stěžovatelka zejména poukázala na skutečnost, že předmětný návrh na nařízení exekuce byl podán již v roce 2006.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu. To ovšem platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y).

V souzené věci jde o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících aktivní věcnou legitimaci účastníků exekučního řízení nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy že přechod práva přiznaného směnečným platebním rozkazem neprokazují indosamenty na směnce, podle níž byl směnečný platební rozkaz vydán, ale jen y vydané nebo ověřené státním orgánem či notářem. Ústavní soud v tomto směru nemohl přehlédnout roli setrvalé judikatury Nejvyššího soudu, které z hlediska ústavnosti nelze co vytknout. Argumentace stěžovatelky se pohybuje v rovině podústavního práva a bylo na ni přesvědčivě reagováno již rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ochrana vlastnického práva stěžovatelky či její právo na spravedlivý proces, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

S ohledem na výše naznačené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Stěžovatelčinu návrhu podle § 39 téhož zákona Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že ústavní stížnost projednal přednostně.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu