Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3314/09

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 31. ledna 2011

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. M. proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 6. 2009 č. j. -133 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2009 č. j. -140, jimiž nebyla přiznána stěžovateli coby ustanovenému zástupci žalobce další odměna za dovolací řízení, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení.

VýrokI. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 6. 2009 č. j. -133 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2009 č. j. -140 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu d.II. Usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 6. 2009 č. j. -133 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2009 č. j. -140 se ruší.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným usnesením obecných soudů, jimž vytýká porušení základního práva na legitimní očekávání zmnožení majetku. V ústavní stížnosti jednak nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, že lze vztáhnout i na rozhodování o odměně ustanoveného zástupce, a dále namítá, že částku 5 605 Kč nepřiznal Nejvyšší soud jemu, jak se domnívají obecné soudy, ale žalobci k rukám stěžovatele. Z toho dle stěžovatele vyplývá, že příslušná částka mu nenáleží, a že by tak právní pomoc poskytoval zcela bezplatně.

II.

2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí označil ústavní stížnost za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého usnesení.

3. Obdobně ve vyjádření odkázal na své rozhodnutí i Krajský soud v Hradci Králové a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

III.

4. Stěžovatel v replice zcela odkázal na svou ústavní stížnost.

IV.

5. Z vyžádaných spisů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

6. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále též jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 3. 8. 2007 sp. zn. -58 uložil žalované ve výroku I povinnost zaplatit žalobci částku 60 700 Kč, a co do částky 119 948 Kč žalobu zamítl; ve výroku II vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve výroku III přiznal stěžovateli, coby ustanovenému zástupci žalobce, odměnu a hotové výdaje ve výši 23 987 Kč, ve výroku IV přiznal odměnu a hotové výdaje ustanovenému zástupci žalované, a pod bodem V rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. -79 k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 60 700 Kč, a ve výrocích II a V potvrdil. Dále odvolací soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O odměně za zastupování ustanovenými zástupci (včetně stěžovatele) rozhodl posléze soud prvního stupně samostatnými usneseními.

8. Usnesením ze dne 26. 3. 2009 č. j. -128 Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl a uložil jí povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 605 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, a to k rukám stěžovatele. O nákladech řízení rozhodl dle věty první, a Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobci náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se dle Nejvyššího soudu skládají z odměny advokáta určené podle , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších vyhlášek, z paušálních náhrad dle advokátního tarifu a z částky odpovídající dani z přidané hodnoty. Závěrem Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z a

9. Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 6. 2009 č. j. -133 stěžovateli, coby ustanovenému zástupci žalobce, nepřiznal další odměnu za dovolací řízení. Dle odůvodnění vzal soud prvního stupně v úvahu, že žalované již bylo "uloženo zaplatit náklady právního zastoupení ustanovenému zástupci žalobce" (tj. stěžovateli) ve výši 5 605 Kč, přičemž odměna byla určena dle Za totožnou činnost si dle soudu prvního stupně stěžovatel vyúčtoval 20 565 Kč. Vzhledem k tomu, že je zde podstatná disproporce mezi výší odměny, o níž soud rozhoduje v rámci náhrady nákladů řízení, a výší odměny státem ustanoveného advokáta, aplikoval soud Odměnu stěžovateli nepřiznal, a to ani do výše rozdílu mezi vyúčtovanou odměnou a "náhradou nákladů přiznaných zástupci žalobce již Nejvyšším soudem", neboť by neměl být rozdíl mezi odměnou za zastupování ustanoveným advokátem a advokátem na základě plné moci.

10. Odvolací soud usnesením ze dne 20. 10. 2009 č. j. -140 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že pokud mu nebudou přiznány "ještě další náklady (kromě těch, které přiznal žalobci již dovolací soud)", poskytoval by právní pomoc svému mandantovi zcela bezplatně. Jestliže totiž byla dle odvolacího soudu uložena žalované povinnost zaplatit určenou náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobce (tj. stěžovatele), "je tento zástupce oprávněn k přijetí příslušné částky, aniž by byl povinen ji vydat žalobci jako svému mandantovi". Odvolací soud se dále s odkazem na nález

sp. zn.

ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647) ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně existence důvodů zvláštního zřetele hodných, umožňujících aplikaci Tyto důvody spočívají ve skutečnosti, že stěžovateli byla "fakticky" náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána Nejvyšším soudem ve výši stanovené , přičemž žalobce, osvobozený od soudních poplatků, žádné náklady v odvolacím řízení nevynaložil. Nebylo by tak dle odvolacího soudu správné, aby stěžovateli byla tato náhrada přiznávána ještě v další částce a podle dalšího předpisu, a aby se tak stěžovateli dostalo takové náhrady, která nemá oporu v žádném právním předpise.

V.

11. Ústavní stížnost je důvodná.

12. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 9. 2008 č. j. -114 byl stěžovatel ustanoven dle zástupcem pro dovolací řízení žalobci, jenž byl tímto usnesením zároveň osvobozen od soudních poplatků. Náklady soudem ustanoveného advokáta neplatí účastník, jemuž byl advokát ustanoven, ale stát; viz Stát však vždy neponese veškeré náklady placené ustanovenému advokátovi, neboť zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen podle zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování. Právo na náhradu těchto nákladů řízení má stát.

13. Byl-li účastník zastoupen advokátem na základě plné moci, použije se při rozhodování o náhradě nákladů řízení Z tohoto ustanovení výslovně vyplývá, že pokud byl účastník, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastoupen advokátem, platí ji ten, komu byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena, advokátu. Je tedy zřejmé, že toto ustanovení nezakládá právo na náhradu nákladů řízení přímo advokátovi; advokát je zde pouze platebním místem a je povinen jemu vyplacenou náhradu nákladů řízení vyúčtovat jím zastoupenému účastníkovi. To vyjadřuje i ustálená judikatura; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005 sp. zn. , Soudní judikatura č. 48/2005: "Podle ustanovení zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že v případě, zastupoval-li účastníka řízení advokát, a je-li proto povinný povinen zaplatit přisouzenou náhradu nákladů řízení advokátu, je věřitelem povinného účastník řízení. Výrok rozhodnutí soudu o tom, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena advokátu (k jeho rukám), pak představuje určení platebního místa; nic se jím nemění na tom, že advokát není věcně legitimován k náhradě nákladů řízení a že tento nárok nemůže vlastním jménem vymáhat cestou výkonu rozhodnutí, neboť nositelem přisouzeného práva je vždy jím zastupovaný účastník řízení (srov. též právní názor vyjádřený pod bodem XV ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ,K výkladu ustanovení , o konkursu a vyrovnání' ze dne 17. 6. 1998 zn. , které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998)." Dále srov. kupř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 1994 sp. zn. , Bulletin advokacie č. 5/1995, s. 64, nebo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2004 sp. zn. , ASPI, ID: JUD34057CZ. K otázce vyúčtování viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 1998 sp. zn. , Právní praxe v podnikání č. 1/1998, s. 28: "To, že zákon stanoví oprávnění advokáta přijmout jménem účastníka náhradu nákladů řízení, však neznamená, že si tuto náhradu advokát může ponechat." V komentářové literatuře srov. např. Javůrková, N. in David, L. - Ištvánek, F. Javůrková, N. - Kasíková, M. - Lavický, P. a kol. . Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2008, komentář k .

14. Z výroku i z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že nerozhodoval o odměně a hotových výdajích ustanoveného advokáta a ani dle o povinnosti nahradit státu částku, kterou na těchto nákladech ustanovenému advokátu stát vyplatil, nýbrž o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem. Povinnost nahradit náklady dovolacího řízení uložil žalované, a to nikoliv ve prospěch stěžovatele, ale ve prospěch žalobce. Stěžovateli měla být příslušná částka vyplacena toliko k jeho "rukám", tj. stěžovatel zde byl coby advokát určen jako platební místo, a nikoliv jako věřitel pohledávky k náhradě nákladů řízení; tomu ostatně odpovídá i výslovná zmínka o určení platebního místa v souladu s , jež je obsažena v závěru odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Z uvedeného plyne, že závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího, dle něhož Nejvyšší soud už odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů stěžovateli přiznal, případně že se mu jí "fakticky" dostalo a že si ji může stěžovatel ponechat, je mylný a neodpovídá nejen označenému usnesení Nejvyššího soudu, ale ani ustálené judikatuře a odborné literatuře. Náhrada nákladů řízení byla přiznána žalobci, a nikoliv stěžovateli; stěžovatel byl pouze platebním místem a jeho povinností bylo náhradu žalobci vyúčtovat. Na tom nic nemění ani okolnost, že Nejvyšší soud patrně přehlédl, že žalobce byl zastoupen ustanoveným advokátem, a nikoliv advokátem na základě plné moci, a proto neměl náhradu za odměnu za zastupování advokátem a za jeho hotové výdaje přiznat žalobci, nýbrž státu. Toto již pravomocné rozhodnutí ukládá povinnost k náhradě uvedených nákladů žalovanému ve prospěch žalobce, a nikoliv stěžovatele, a proto ani nemůže odůvodnit nepřiznání odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů státem stěžovateli dle

15. Ústavní soud nesdílí argumentaci stěžovatele, dle níž ustanovení nelze použít v případě rozhodování o nárocích ustanoveného advokáta dle Výslovnou možnost analogické aplikace i v této situaci Ústavní soud připustil již v nálezu

sp. zn.

, na jehož odůvodnění se odkazuje. Důvodem zvláštního zřetele hodným pro snížení odměny však nemůže být nesprávný předpoklad, že stěžovateli již byla odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů přiznána (viz předchozí bod).

16. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") vyhověl a napadená usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové podle zrušil. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání ( ), když účastníci řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas.