Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 45/11

Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 9. 11. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení , , 3, a d, v záhlaví označené rozhodnutí (v petitu jeho stížnosti nesprávně označené) a domáhá se jeho zrušení.

Tímto rozhodnutím, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu připojených příloh - napadeného rozhodnutí a všech dalších rozhodnutí ve věci obecnými soudy dříve vydaných (Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. ze dne 9. 5. 2006, Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. ze dne 19. 2. 2007, Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 13. 11. 2008, Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. ze dne 23. 2. 2009), bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým byla ve výroku ve věci samé žalovanému stěžovateli stanovena povinnost zaplatit žalobci jako náhradu škody částku 109.800,-Kč s přísl. Dovolací soud, který napadený rozsudek odvolacího soudu neshledal jako po právní stránce mající zásadní význam [ ] v podstatě odkázal, pokud jde o výklad v dané věci aplikovaných ustanovení a , , ve znění účinném do 31. 3. 2002, na své v dané věci dříve již vydané zrušující rozhodnutí - jež bylo také uveřejněno pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009. V něm Nejvyšší soud, pokud jde o výklad uvedených ustanovení, z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody v pracovněprávních vztazích a jejího stavění, včetně výkladu pojmu "v zahájeném řízení řádně pokračuje" zaujal názor, že poškozený v zahájeném řízení řádně pokračuje ( ) také tehdy, jestliže po skončení jiného (např. trestního) řízení v přiměřené lhůtě podá návrh (žalobu) na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, a dále, že posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, bude vždy odvislé od konkrétních okolností případu. V napadeném rozhodnutí dovolací soud uzavřel, že odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí z uvedeného názoru vycházel a pokud, při zvážení všech okolností případu, dovodil, že žalobce jako poškozený pokračoval v přiměřené lhůtě v občanském soudním řízení a jeho nárok na náhradu škody proti stěžovateli se tak nepromlčel, rozhodl v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu a ustálenou judikaturou.

Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po popisu procesního vývoje věci oponuje závěrům soudů. Dovolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ustanovení . Podle jeho názoru totiž žádný právní předpis neobsahuje oporu pro tvrzení, že pro aplikaci uvedeného ustanovení má význam chování věřitele - poškozeného po skončení trestního řízení v souvislosti s přípravou občanskoprávní žaloby a jejím podáním, pokud by tomu tak bylo, zákonodárce by nespojoval účinky stavění promlčecí doby jen s dobou příslušného řízení. Dává také najevo nesouhlas s hodnocením okolností majících vliv na posouzení řádného pokračování v řízení. Nelze podle něj zohledňovat, že věřitel je dobrovolným sdružením nebo jiným typem právnické osoby, ani to, zda jeho rozhodnutí v konkrétních věcech vyžaduje posouzení kolektivním orgánem. Z žádného právního předpisu neplyne zásada, že při posuzování požadavku dodržení zákonem stanovených lhůt se kladou jiné nároky na subjekty, které mají ve svých vnitřních předpisech stanoveny zásady kolektivního rozhodování oproti subjektům, které mají typ rozhodování odlišný a současně poukazuje na složení členské základny žalobce, v němž je řada osob práva znalých. Podobně chybná je také podle něj úvaha zohledňující pokus věc řešit mimosoudně. V uvedeném postupu spatřuje porušení shora označených práv, a proto z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do základních práv stěžovatele napadeným rozhodnutím zjištěn nebyl. Dovolací soud - s odkazem na podrobné zdůvodnění svého předchozího rozhodnutí v této věci - v potřebném rozsahu, přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem vyložil důvody, které jej vedly k učiněnému závěru. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Výklad aplikovaného ustanovení v dané věci přitom v zásadě odpovídá judikatuře obecných soudů, vztahující se k stavění promlčecí doby, která vychází z ochrany práv poškozeného. Pokud pak jde o posouzení okolností konkrétního případu, nutnost jejichž zohlednění rovněž dovolací soud ve svém původním rozhodnutí akcentoval, připomíná Ústavní soud svou judikaturu, v níž dává opakovaně najevo, že není soudem další instance v soustavě obecných soudů a není v jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy znovu, a to ani tehdy, kdyby se s jejich hodnocením sám neztotožňoval (např. rozhodnutí

sp. zn.

) s tím, že obdobně třeba postupovat i v poměru k hodnocení konkrétních okolností případu, jež mohou mít vliv na posouzení přiměřenosti řádného pokračování v řízení ve smyslu výkladu aplikovaného ustanovení podaného Nejvyšším soudem.

Z uvedených důvodů nebyla ústavní stížnost stěžovatele shledána opodstatněnou, a proto byla bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 25. ledna 2011

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu