Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 103/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. H., zastoupené Mgr. Radkou Zavřelovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Kolárova 647/15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2010, č. j. -134, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2009, č. j. -90, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení a d (dále jen "") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. se podává následující.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Ostravě o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "žalované") o zamítnutí jejích žádostí o přiznání invalidního důchodu tak, že 1/ žalobu proti rozhodnutí ze dne 13. 10. 2008, č. 525 701 349, zamítl a 2/ žalobu proti rozhodnutí ze dne 10. 6. 2008, č. 525 701 349, jako podanou po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty, odmítl. Ve vztahu k zamítavému výroku v odůvodnění uvedl, že na základě předložených důkazů a doplnění dokazování o srovnávací posudek PK MPSV ČR v Brně (z 22. 7. 2009) a srovnávací posudek PK MPSV ČR v Hradci Králové (z 30. 10. 2009) dlouhodobě nepříznivý stav stěžovatelky způsobil [dle přílohy č. 2 k , kapitola XI, odd. B položka 4 písm. c)] celkem 60% (popř. 50%) pokles její schopnosti soustavné výdělečné činnosti, zatímco pro uznání plné invalidity musí dojít k takovému poklesu nejméně o 66%, a ani zdravotní postižení dle přílohy č. 3 , umožňující soustavnou výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek, zjištěno nebylo; proto nelze žalobkyni k 13. 10. 2008 považovat za plně invalidní.

Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že rozhodování soudu o nároku na invalidní důchod se opírá především o odborné lékařské posouzení, přičemž soudu nepřísluší hodnotit jeho věcnou správnost, neboť k tomu nemá potřebné odborné lékařské znalosti. Posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti občana přísluší naopak Ministerstvu práce a sociálních věcí, jež pro tyto účely zřizuje jako své orgány posudkové komise; posudek posudkové komise je pak v řízení před soudem stěžejním důkazem, v důsledku čehož je třeba klást zvýšený důraz na "jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost" posudku, a tento požadavek je naplněn, vypořádala-li se posudková komise se všemi rozhodujícími skutečnostmi, zejména pak s těmi, jež účastník v řízení namítal, a současně je v posudku obsažen náležitě odůvodněný a pro soud přesvědčivý posudkový závěr. Případné chybějící nebo nepřesně formulované náležitosti posudku, způsobující naopak jeho nepřesvědčivost či neúplnost, nemůže přitom soud nahradit vlastní úvahou; proto správní soudy nemohou samy přikročit k posouzení zdravotního stavu účastníka řízení, a to ani na podkladě jím navrhovaných důkazů, jak tomu bylo i v dané věci. Nejvyšší správní soud s podrobným odůvodněním pak dospěl ke shodnému závěru jako soud krajský, že zdravotní stav stěžovatelky byl hodnocen "lékaři na základě zdravotní dokumentace", posudkové komise "se vypořádaly se všemi lékařskými nálezy a shodně určily rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého stavu", a důvod k pochybnostem o jednoznačnosti, určitosti, úplnosti a přesvědčivosti zpracovaných posudků zde není, jestliže zejména PK v Hradci Králové se v posudku (z 30. 10. 2009) "dostatečně obsáhle vyjádřila a své lékařské závěry přesvědčivě odůvodnila". Za situace, kdy rozhodující zdravotní postižení stěžovatelky bylo všemi posudkovými orgány shodně určeno a podřazeno pod příslušnou kapitolu a položky (výše označené) přílohy k aplikované vyhlášce, nepovažoval Nejvyšší správní soud ani rozdíl ve stanovení poklesu schopnosti její schopnosti soustavné výdělečné činnosti, který z jednotlivých posudků vyplynul, za "takový rozpor, jež by vzbuzoval důvodné pochybnosti o správnosti učiněných závěrů", a který by současně mohl "vyvolat úvahy o případném dosažení 66% potřebných ... pro uznání plné invalidity"; z posudku PK v Hradci Králové se pak podává i to, že nebyly shledány žádné posudkově významné skutečnosti, jež by umožnily aplikaci (stěžovatelkou namítaného) ustanovení

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že při hodnocení zdravotního stavu pro přiznání invalidního důchodu nebylo přihlédnuto k jejímu "nejzávažnějšímu postižení" a soudy se nezabývaly jí předloženými důkazy, resp. "vycházely nekriticky ze zpracovaných lékařských posudků". Podle stěžovatelky však posudky v její věci nebyly podány nezávislým soudním znalcem, nýbrž posudkovými komisemi, a to přesto, že platí, že "závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, stanoví soud znalce". Má tudíž za to, že posouzení jejího zdravotního stavu posudkovou komisí "nesplňuje podmínky nestranného a nezávislého posouzení ... neboť posudkové komise podléhají Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR a není zde zajištěna taková míra objektivity jako u soudně znaleckého posudku zpracovaného nezávislým znalcem".

Ústavní soud je podle y (dále "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. ), a to zejména tvrzením, že zejména krajský soudy porušil zákonem stanovená procesní pravidla dokazování tím, že nepřihlédl k jí předloženým důkazům, její zdravotní stav nebyl posouzen znalcem ustanoveným soudem a ani Nejvyšší správní soud tyto vady neodstranil.

Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů () vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

). Zásadám spravedlivého procesu () odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že zde není důvod pochybovat o tom, že krajský soud opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, jež mu byly předloženy, resp. byly k námitkám stěžovatelky v řízení opatřeny (viz posudky PK MPSV ČR v Brně a PK MPSV ČR v Hradci Králové), a které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž byl pro rozhodnutí nezbytný. Úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, přitom vyložil dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Nejvyšší správní soud pak stěžovatelce obsáhle a více než podrobně objasnil, proč považuje postup krajského soudu ohledně rozsahu dokazování a zjišťování skutkového stavu za dostatečný právě s ohledem na specifičnost posuzování zdravotního stavu a hodnocení důkazů pro účely důchodového zabezpečení. Oba soudy i adekvátně vysvětlily, že soudům v tomto řízení nepříslušelo neposuzovat věcnou správnost odborného lékařského posouzení, jakož i to - což bylo pro věc rozhodné - z jakých důvodů nevzbuzují posudky vypracované pro potřeby soudního řízení žádných pochyb co do jejich "úplnosti a přesvědčivosti".

Zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, jež jako jediné by mohlo mít ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo), tudíž v dané věci zjištěno nebylo. Oběma soudy přijaté skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a není ani důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

K tvrzení, že posudky pro účely řízení před správními soudy byly vypracovány toliko posudkovými komisemi a nikoliv ustanoveným nezávislým soudním znalcem, je přiléhavé uvést pouze tolik, že tuto námitku stěžovatelka (jak je patrno z vyžádaného soudního spisu) uplatnila teprve v ústavní stížnosti, ač ji mohla vznést již v řízení obecnými soudy, zejména pak v kasační stížnosti; ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde proto o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají (srov. např. nález ve věci , N 95/8 SbNU 367).

Stojí pak za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu