Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3297/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Ch., zastoupené JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem, se sídlem Zdiměřická 1452/26, 149 00 Praha 4, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2010, č. j. -33, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2010, č. j. -21, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces d (dále jen "").

2. Žalobkyně (stěžovatelka) se podanou žalobou domáhala určení pravosti pohledávky na bezúplatný převod vlastnického práva k v žalobě blíže specifikované bytové jednotce. Předtím než soud začal jednat ve věci samé, žalobkyně s ohledem na právní náhled předestřený soudem prvního stupně vzala svoji žalobu zpět, proto Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. května 2010, č. j. -21, řízení zastavil. Současně uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka (Pražské stavební bytové družstvo) na nákladech řízení částku 11.880 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce insolvenčního správce. Soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neboť řízení bylo zastaveno z podnětu žalobkyně. Žalovaný má pak nárok na náhradu nákladů řízení, neboť je včas a řádně uplatnil (náklady představují odměnu advokáta a paušální náhrada nákladů).

3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. srpna 2010, č. j. -33, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně aplikace . Současně nepřitakal námitce žalobkyně o nutnosti aplikace V této souvislosti zdůraznil, že pokud by byly akceptovány námitky žalobkyně, byl by ve sporech, které jsou vyvolány odlišným právním názorem na věc, postup podle spíše pravidlem než výjimkou.

II.

4. Stěžovatelka v poměrně obšírně formulované ústavní stížnosti nejprve podrobně rozebírá celkové okolnosti vzniku sporu o určení pravosti pohledávky proti insolvenčnímu správci. Ve vztahu k nákladům řízení, jichž se ústavní stížnost primárně dotýká, uplatňuje dva okruhy námitek. První okruh se týká dle jejího názoru nutné aplikace na danou věc. V této souvislosti dovozuje, že to byl právě insolvenční správce, který tím, že neodůvodnil popření pohledávky, zavinil podání žaloby ze strany stěžovatelky. Druhý okruh námitek vychází z toho, že podle , o úpadku a způsobech jeho řešení (), ve znění pozdějších předpisů, který představuje speciální úpravu k , mají být náklady, které insolvenčnímu správci vznikly ze sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek, hrazeny z majetkové podstaty. Touto námitkou se odvolací soud vůbec nezabýval a tím i porušil právo na spravedlivý proces.

III.

5. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatelka brojí toliko proti rozhodnutím, které řeší otázku nákladů řízení. K této problematice se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotná tato otázka, i když se její výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho (a stěžovatelka si je toho také vědoma), že takové rozhodnutí spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov.

sp. zn.

) a případy, kdy je otázka nákladů řízení otevřena věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo případů, v nichž šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

6. Stěžovatelka v dané věci v prvé řadě předestírá Ústavnímu soudu svůj názor o nutnosti aplikace To lze však učinit pouze tehdy, jestliže je výklad a aplikace výrazem flagrantního ignorování jeho kogentního obsahu nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

7. Ústavní soud v dané věci nepovažuje rozhodnutí obecných soudů za excesivní, nerespektující kogentní normy či jakkoliv svévolné. Obecné soudy (zejména pak odvolací soud) v souvislosti s aplikací svá rozhodnutí jasně a srozumitelně (byť stručně) odůvodnily a vysvětlily, co je vedlo k rozhodnutí podle a proč nevyužily výjimečný institut

8. Co se týče druhého okruhu námitek (použití při rozhodování o náhradě nákladů řízení), Ústavní soud sice může dát za pravdu stěžovatelce v tom směru, že se odvolací soud jejími námitkami nezabýval, avšak na výsledku rozhodnutí odvolacího soudu by se nic nezměnilo. Citované ustanovení totiž poskytuje dobrodiní pouze insolvenčnímu správci (např. pokud ve sporu prohraje, jsou jeho náklady uspokojeny z majetkové podstaty). To ovšem nikterak nezbavuje povinnosti ostatní účastníky řízení, aby si svoje náklady řízení nesli ze svého a jestliže nebudou ve sporu úspěšní (jako je tomu i ve stávajícím případě), aby náklady řízení uhradili i insolvenčnímu správci.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu