Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3703/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) Z. G. a 2) E. G., zastoupených JUDr. Richardem Novákem, advokátem, se sídlem v Brně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 30. září 2010, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. -247 ze dne 19. května 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a 1) O. H. a 2) I. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. prosince 2010 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta jejich žaloba o zaplacení 37.901,10 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady jednak za trvalé porosty zanechané na původně pronajatém pozemku (resp. svěřeném do dočasného užívání), a dále za pokácené stromy a zmařenou úrodu, a rozsudkem odvolacího soudu byl k jejich odvolání co do merita potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl současně změněn co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy porušily jejich základní práva podle , a d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatelé rekapitulují, že od roku 1976 řádně užívali určitý pozemek, na němž vysázeli 80 ovocných stromů. Toto užívání bylo v režimu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ""), ukončeno výpovědí k 30. září 1992, danou vedlejšími účastníky řízení, coby původními vlastníky. Stěžovatelé se tedy domáhali náhrady za shora uvedené porosty, která jim byla v průběhu řízení částečně přiznána, a ve zbývající části napadenými rozhodnutími přiznána nebyla.

3. V ústavní stížnosti je odvolacímu soudu konkrétně vytýkán výklad § 2 odst. 2 zákona o půdě a z něj plynoucí argumentace, že nedošlo k protiprávnímu jednání vedlejších účastníků řízení, a to s ohledem na ustanovení § 24 odst. 1 písm. b) (správně § 24 odst. 1 část za středníkem) zákona o půdě (ve znění účinném do 30. června 1993). Přestože se tedy stěžovatelé snažili prokázat hodnotu pokácených stromů a případný zisk z úrody, byly jejich návrhy odmítnuty jako nadbytečné. Dále namítají, že byla nesprávně použita k ocenění porostů vyhláška ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, protože k ukončení nájemního vztahu došlo až k 30. září 1992, a proto měla být použita vyhláška ministerstva financí České republiky č. , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků. V tomto ohledu odkazují na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. března 1998 (in SoRo 1999,1: 12a). Podle stěžovatelů postrádá smysl, aby byl pro nejednoznačnost upravován v průběhu doby , a aby současně byla na jeho základě uplatňována již neplatná oceňovací vyhláška. Konečně stěžovatelé namítají, že řízení nebylo provedeno v přiměřené lhůtě, neboť trvalo sedmnáct let.

4. Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

5. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému obecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem (srov.

sp. zn.

, N 17/1 SbNU 123). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Je tedy povinen zkoumat, zda nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence výkladových alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod (srov.

sp. zn.

, N 10/29 SbNU 69), resp. zda má nesprávná realizace důkazního řízení v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je totiž povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov.

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

6. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se shodly na tom, že v posuzovaném případě bylo trvalé porosty na předmětném pozemku nutno ocenit v souladu s zákona o půdě podle Obecné soudy tedy vyšly ze znaleckého posudku zpracovaného v režimu této vyhlášky Ing. J. F., který dospěl k hodnotě porostů ve výši 8.927,10 Kč. Odmítnutí závěrů posudků Ing. A.T. bylo obecnými soudy odmítnuto s ohledem na to, že určovaly hodnotu trvalých porostů ke dni 6. dubna 1992, což nebyl okamžik ukončení nájmu, a navíc podle neadekvátního předpisu - Z toho plyne, že se obecné soudy s věcí vypořádaly v souladu se svými kompetencemi a při vázanosti zákonem (srov. y), přičemž odlišný názor stěžovatelů není sám o sobě způsobilý posunout věc do ústavněprávní roviny (srov.

sp. zn.

, N 63/5 SbNU 481). Pokud jde o právní názor Nejvyššího soudu obsažený v jeho rozsudku sp. zn. ze dne 25. března 1998, kterým stěžovatelé evidentně argumentují poprvé právě až v ústavní stížnosti, tak ten se zabývá výlučně existencí nároku na náhradu za trvalé porosty a nikoliv již jeho výší, a proto se s podstatou sporu v posuzovaném případě zcela míjí.

7. Pokud jde o nárok na náhradu za stromy pokácené před skončením doby užívání pozemku stěžovateli, resp. za ušlou úrodu z nich, zde obecné soudy vyšly z toho, že předmětné stromy byly na základě zákona o půdě ve vlastnictví vedlejších účastníků řízení a stěžovatelům se v řízení nepodařilo prokázat, že by se v době kácení jednalo o stromy zdravé a schopné nějakého výnosu. Obecné soudy přitom vyložily, že o stavu pokácených stromů nevypověděli v této věci navržení svědci J. a V. P. (kromě jejich a vlastního opakovaného výslechu přitom stěžovatelé žádné další důkazy nenavrhli) nic, co by věděli sami z vlastní zkušenosti, a uvedli jen to, o čem byli informováni od stěžovatelů. Již soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že se zde jedná o tvrzení stěžovatelů proti tvrzení vedlejších účastníků řízení a tento rozpor vyřešil ve prospěch posledně uvedených. Věrohodnost jejich tvrzení shledal v tom, že zbytečné pokácení 11 stromů zdravých a ponechání 70 (resp. 69) dalších, by nedávalo žádný smysl, protože pokud by to bylo motivováno zájmem na nevyplácení náhrady za tyto stromy, pak by došlo k vykácení všech stromů. Okolnost vykácení oněch 11 stromů přitom vedlejší účastníci řízení nikterak nepopírali. Tento závěr lze považovat za přesvědčivý a tudíž ústavně souladný.

8. Pokud jde o namítanou nepřiměřenou délku řízení, lze poukázat na to, že je proti ní v právním řádu (mimo ústavní stížnosti) zakotvena ochrana dvojí. V zákona o soudech a soudcích je zakotven návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům. Kromě toho je možné v režimu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, uplatnit nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, za nějž se považuje také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, resp. v přiměřené lhůtě. Stěžovatelé se přitom vůbec nezmiňují, že by některý z těchto institutů využili před podáním ústavní stížnosti. Proto je tato námitka v ústavní stížnosti nepřípustná.

9. Ze shora vyložených důvodů tedy nebylo shledáno, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu