Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3443/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem se sídlem Šumperk, Slovanská 21, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 7. 2010, čj. - 288, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, kterým byl změněn výrok I. rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 5. 2009, čj. - 219, tak, že zamítl žalobu stěžovatele proti žalované M. P. na zaplacení 27.991,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") jeho žalobě vyhověl. K odvolání žalované se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako odvolací soud, který se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že stěžovatel a žalovaná vedou společnou domácnost v rodinném domě, který tvoří jejich společné jmění. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s argumentací odvolacího soudu, podle které v daném případě nejsou splněny podmínky § 19 odst. 3 zákona o rodině. Podle názoru stěžovatele jde výklad § 19 odst. 1, 2, 3 zákona o rodině, učiněný odvolacím soudem, proti smyslu zákonné úpravy. Nevypořádal se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo a věc nesprávně posoudil po právní stránce. Tím došlo k porušení základních práv stěžovatele podle , a d.

Z předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Šumperku uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 27.991,- Kč s úrokem z prodlení, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel vede se žalovanou společnou domácnost v rodinném domě, jenž tvoří jejich společné jmění, což má zásadní význam pro aplikaci § 19 zákona o rodině. Na základě odvolání žalované změnil odvolací soud rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl, neboť se neztotožnil s jeho právním závěrem o nutnosti aplikace § 19 zákona o rodině. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a vyložil § 19 odst. 1, 2, 3 zákona o rodině s tím, že toto ustanovení je nutno hodnotit v kontextu s § 115 ObčZ, který definuje pojem "společná domácnost". V dané věci objektivně zjistitelné okolnosti nesvědčí o tom, že by účastníci v období, za které stěžovatel uplatňuje nárok podle § 19 odst. 3 zákona o rodině, vedli společnou domácnost ve smyslu § 115 ObčZ. Bylo naopak prokázáno, že již řadu let žádný z účastníků neplní základní povinnosti podle § 18 zákona o rodině. Účastníci spolu nežijí, rozdělili si užívání domu, vzájemně se osočují a obviňují z nevhodného chování. Peněžní příjmy si každý ponechává výlučně pro svoji potřebu. Dlouhodobě spolu nežijí a nehospodaří, není tak plněna žádná sociální funkce, kterou má rodina plnit. Jediné, co mají jako manželé společné, je dům, v němž bydlí a který patří do jejich společného jmění. Tento faktický stav lze proto označit za ukončení soužití a zrušení společné domácnosti a jejich manželství je zcela formální.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním závěrem odvolacího soudu. Jeho výklad zákona o rodině považuje za protiústavní. Svým přístupem staví Ústavní soud do pozice další přezkumné soudní instance, která mu však podle y nepřísluší. Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.

Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud, na základě správně zjištěného skutkového stavu věci, vyložil zřetelně své právní závěry, které náležitě odůvodnil. Podrobně se zabýval argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Ústavní soud nepokládá za vhodné právní hodnocení i závěry odvolacího soudu opakovat, proto na ně pouze odkazuje. Nelze než uzavřít, že pokud obecný soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud ve zkoumané věci neshledal nic, co by ji pozvedlo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu