Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
68814.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 3443/10
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem se sídlem Šumperk, Slovanská 21, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 7. 2010, čj. 70 Co 436/2009 - 288, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, kterým byl změněn výrok I. rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 5. 2009, čj. 16 C 253/2008 - 219, tak, že zamítl žalobu stěžovatele proti žalované M. P. na zaplacení 27.991,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") jeho žalobě vyhověl. K odvolání žalované se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako odvolací soud, který se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že stěžovatel a žalovaná vedou společnou domácnost v rodinném domě, který tvoří jejich společné jmění. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s argumentací odvolacího soudu, podle které v daném případě nejsou splněny podmínky § 19 odst. 3 zákona o rodině. Podle názoru stěžovatele jde výklad § 19 odst. 1, 2, 3 zákona o rodině, učiněný odvolacím soudem, proti smyslu zákonné úpravy. Nevypořádal se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo a věc nesprávně posoudil po právní stránce. Tím došlo k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 2 odst. 2 , čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d.
Z předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Šumperku uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 27.991,- Kč s úrokem z prodlení, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel vede se žalovanou společnou domácnost v rodinném domě, jenž tvoří jejich společné jmění, což má zásadní význam pro aplikaci § 19 zákona o rodině. Na základě odvolání žalované změnil odvolací soud rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl, neboť se neztotožnil s jeho právním závěrem o nutnosti aplikace § 19 zákona o rodině. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a vyložil § 19 odst. 1, 2, 3 zákona o rodině s tím, že toto ustanovení je nutno hodnotit v kontextu s § 115 ObčZ, který definuje pojem "společná domácnost". V dané věci objektivně zjistitelné okolnosti nesvědčí o tom, že by účastníci v období, za které stěžovatel uplatňuje nárok podle § 19 odst. 3 zákona o rodině, vedli společnou domácnost ve smyslu § 115 ObčZ. Bylo naopak prokázáno, že již řadu let žádný z účastníků neplní základní povinnosti podle § 18 zákona o rodině. Účastníci spolu nežijí, rozdělili si užívání domu, vzájemně se osočují a obviňují z nevhodného chování. Peněžní příjmy si každý ponechává výlučně pro svoji potřebu. Dlouhodobě spolu nežijí a nehospodaří, není tak plněna žádná sociální funkce, kterou má rodina plnit. Jediné, co mají jako manželé společné, je dům, v němž bydlí a který patří do jejich společného jmění. Tento faktický stav lze proto označit za ukončení soužití a zrušení společné domácnosti a jejich manželství je zcela formální.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním závěrem odvolacího soudu. Jeho výklad § 19 zákona o rodině považuje za protiústavní. Svým přístupem staví Ústavní soud do pozice další přezkumné soudní instance, která mu však podle čl. 83 Ústav y nepřísluší. Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.
Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud, na základě správně zjištěného skutkového stavu věci, vyložil zřetelně své právní závěry, které náležitě odůvodnil. Podrobně se zabýval argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Ústavní soud nepokládá za vhodné právní hodnocení i závěry odvolacího soudu opakovat, proto na ně pouze odkazuje. Nelze než uzavřít, že pokud obecný soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud ve zkoumané věci neshledal nic, co by ji pozvedlo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu