Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3638/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem Náchod, Tyršova 64, proti usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 7. 2008, čj. - 48, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2008, čj. - 59, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2010, čj. - 71, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených usnesení. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že návrhem ze dne 23. 5. 2008 navrhl zastavení výkonu rozhodnutí, nařízeného na základě rozhodčího nálezu ze dne 11. 6. 2004, vydaného rozhodcem Bc. S. S. Okresní soud zastavil řízení s tím, že v této věci bylo již pravomocně rozhodnuto. Stěžovatel zdůraznil, že jeho podání bylo označeno jako žádost o vydání předběžného opatření, které mělo vést ke zrušení nařízené exekuce. Rozhodně se nejednalo o návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle Takto jej totiž označil okresní soud a jako takový jej zamítl.

K odvolání stěžovatele krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil se závěrem, že okresní soud věc posoudil a rozhodl správně Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej odmítl s odůvodněním, že se stěžovatel v pořadí druhým návrhem domáhá zastavení exekuce v tomtéž řízení, mezi týmiž účastníky, pro tutéž pohledávku a na základě stejných skutkových tvrzení. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že on podal žádost o vydání předběžného opatření ke zrušení nařízené exekuce. Přiznal, že žádost byla podána v tomtéž řízení, mezi týmiž účastníky a pro tutéž pohledávku, ale setrval na svém tvrzení, že nepodával návrh na zastavení výkonu rozhodnutí a svůj návrh nijak právně nekvalifikoval. Podle stěžovatele soudy porušily jeho základní právo na soudní ochranu podle y ČR, d, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Všeobecné deklarace lidských práv.

Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Náchodě usnesením ze dne 8. 7. 2008, čj. - 48, zastavil řízení o návrhu povinného stěžovatele na zastavení exekuce (nařízené proti stěžovateli na zaplacení 900.000,- Kč s přísl.). Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že stěžovatel se podáním ze dne 23. 5. 2008 domáhal zastavení exekuce s argumentací, která byla namířena jednak vůči osobě, která vydala exekuční titul, jednak vůči platnosti tohoto titulu. Soud toto podání stěžovatele hodnotil jako rozvedení námitek, které uplatnil již ve svých dřívějších podáních - např. v odvolání ze dne 28. 11. 2005 a následně v podání ze dne 30. 4. 2007 označeném jako žádost o předběžné opatření, které soud hodnotil, podle jeho obsahu, jako návrh na odklad a návrh na zastavení exekuce. Okresní soud konstatoval, že s návrhem stěžovatele se vypořádal, z obou uvedených úhlů pohledu, již v usnesení ze dne 14. 6. 2007, čj. - 41, kde rovněž zdůraznil, že podstatu těchto námitek v daném řízení již věcně řešil i Krajský soud v Hradci Králové v usnesení ze dne 14. 7. 2006, čj. - 27. Poukázal na ustanovení , podle něhož, jakmile bylo o věci rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu.

Krajský soud v Hradci Králové usnesení okresního soudu potvrdil poté, co se ztotožnil s jeho závěrem, že stěžovatel se opakovaně (podáním ze dne 23. 5. 2008) domáhal zastavení exekuce, ačkoliv usnesením ze dne 14. 6. 2007, čj. - 41, bylo již o této věci pravomocně rozhodnuto. Již v usnesení ze dne 14. 7. 2006, čj. - 27, konstatoval, že stěžovateli (jako povinnému) byl vykonávaný rozhodčí nález doručen do vlastních rukou dne 29. 6. 2004. V případě, že měl námitky vůči osobě rozhodce, případně platnosti rozhodčí doložky, mohl a měl podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem podle

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého usnesení vyložil podmínky pro posouzení věci pravomocně rozsouzené podle s tím, že z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel se, v pořadí již druhým návrhem, domáhal zastavení exekuce v tomtéž řízení, mezi týmiž účastníky, pro tutéž pohledávku a na základě stejných skutkových tvrzení, která jen blíže rozvedl. Na základě toho uzavřel, že právní závěr odvolacího soudu, spočívající v tom, že projednání návrhu stěžovatele brání překážka věci rozsouzené, je správný.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry soudu prvního a druhého stupně i soudu dovolacího, ve shodném smyslu a rozsahu, jak argumentoval již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší ( y ČR), takže zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Na základě argumentů stěžovatele Ústavní soud přezkoumal ústavnost předmětného řízení a zjistil, že obecné soudy na základě provedených důkazů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Obecné soudy se věcí stěžovatele důkladně zabývaly, přihlédly ke všem námitkám stěžovatele, správně aplikovaly příslušná ustanovení i Nedošlo tedy k porušení základních práv stěžovatele, jak uvádí v ústavní stížnosti a Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu