Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 54/11

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele R. N., zastoupeného JUDr. Hanou Udatnou, advokátkou se sídlem Kunínova 1721, Praha 4, kancelář Praha 10, Černokostelecká 856/33, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2010 č. j. -109, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 6. 1. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující formální podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž tím, že oba soudy připustily, aby exekuce byla provedena 17 let po vydání pravomocného rozhodnutí (jež je exekučním titulem) došlo k porušení principů garantovaných stěžovateli článkem 38 d (dále jen „ “) – zejména k porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.

Podstatou ústavní stížnosti – jakož i řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí – přitom je, zjednodušeně řečeno, polemika stěžovatele se závěrem obecných soudů. Soudy v řízení zaujaly stanovisko, že není dán důvod k zastavení exekuce, neboť vymáhaná pohledávka (podléhající režimu hospodářského zákoníku) v době podání návrhu na nařízení exekuce nebyla promlčena s ohledem na skutečnost, že po dobu probíhajícího konkurzního řízení, vedeného na majetek povinného, v němž byla vymáhaná pohledávka řádně přihlášena, promlčecí lhůta neběžela.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou podle Ústavního soudu zcela v souladu se smyslem a relevantních ustanovení jednoduchého práva, které soudy v dané věci aplikovaly. Naopak výklad, jenž zastává stěžovatel, není podle Ústavního soudu přiléhavý, byť je zřejmé, že byla-li by stěžovatelova interpretace obecnými soudy přijata, značně by to stěžovateli zlepšilo jeho ekonomickou a sociální pozici; ovšem stalo by se tak na úkor oprávněného.

Namítá-li nadto stěžovatel v ústavní stížnosti, že řízení před obecnými soudy bylo stiženo průtahy - k samotné exekuci došlo až 17 let po vydání exekučního titulu - pak Ústavní soud musí v prvé řadě konstatovat, že předmětem přezkumu ústavnosti - vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného – nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími obecných soudů byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Pokud by se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu

ze dne 7. 8. 2007 (srov. Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 46, str. 151). Za daného stavu se však Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy nemohl zabývat (srov. k tomu např. usnesení IV.ÚS 2981/07 ze dne 15. 1.2008, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 48, str. 961).

Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovateli daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu