Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3578/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti F. J., zastoupeného Mgr. Lenkou Knoppovou, advokátkou, se sídlem ve Znojmě, nám. Republiky 18 proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. ze dne 20. září 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. prosince 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. července 2010 ( -22), jímž nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na ustanovení právního zástupce.

Stěžovatel tvrdí, že tímto usnesením bylo porušeno jeho základní právo spočívající v oprávnění domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu dle d (dále jen " "), když současně došlo k porušení y (dále jen " "), dle kterého je úkolem obecných soudů ochrana základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti je konkrétně namítáno, že v důsledku napadaného rozhodnutí nemohl stěžovatel ve věci samé uplatnit všechna procesní práva, která jsou mu zákonem poskytována. Stěžovatel nemohl podat dovolání k Nejvyššímu soudu, protože je ve špatné ekonomické a sociální situaci, zákon stanoví pro dovolací řízení povinné zastoupení advokátem. Zamítnutí žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce v dovolacím řízení vedlo prakticky k úplné nemožnosti dál pokračovat v uplatňování práva před soudem. Sociální situace stěžovatele se tak stala rozhodujícím činitelem pro to, zda bude moci dovolání podat či nikoli, byť mu toto právo dle procesních předpisů přísluší.

Ústavní soud předesílá, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození ( ), spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz

sp. zn.

, U 28/19 SbNU 275). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (

sp. zn.

, N 125/34 SbNU 281). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (nález

sp. zn.

ze dne 9. února 2009). Právo na soudní ochranu podle y vyžaduje, aby důvody, které vedly soud k rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, byly v odůvodnění rozhodnutí vyjádřeny dostatečně a srozumitelně (nález

sp. zn.

ze dne 15. října 2009).

Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že soud prvního stupně správně vycházel z ustanovení , z kterého vyplývá, že na návrh předseda senátu může přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Dále dle ustanovení věta první, z kterého vyplývá, že účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů.

Soud prvního stupně při rozhodování uvedl, že stěžovatel podal soudu žalobu, kterou se domáhal náhrady škody porušením nesprávným úředním postupem při výkonu úřední moci v částce 2 000 000,- Kč, která byla svým obsahem zcela nesrozumitelná, neobsahovala vylíčení rozhodujících skutečností tak, aby bylo možno vůbec dovodit, co je předmětem řízení. Nedostatky žaloby byly natolik závažné, že vůbec nebylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud jednat, v jednotlivých podáních byla uváděna částečně odlišná tvrzení. Nedostatky žaloby se nepodařilo odstranit ani podrobnou výzvou soudu prvního stupně a nebyly odstraněny ani v řízení odvolacím. Stěžovatel se domáhal podávat proti usnesení odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, jímž hodlal zvrátit rozhodnutí obou soudů o odmítnutí své žaloby, soud byl toho názoru, že se jedná o bezúspěšné uplatňování a bránění práva ( ). Proto nebyly zkoumány majetkové poměry stěžovatele, když k vyhovění žádosti je třeba ( , 2 ), aby byly splněny kumulativně výše uvedené oba předpoklady dle

Odvolací soud vyšel v prvé řadě z toho, že co do výše uplatněného nároku jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva. Stěžovatel podal zcela neprojednatelné žaloby, kterými se domáhal jakési blíže nespecifikované náhrady škody, buď vůči jednotlivým státním institucím či fyzickým osobám. Stejně tak podal ručně psanou žalobu naprosto neodůvodněnou, když její vady neodstranil na výzvu soudu prvního stupně a odvolacím soudem bylo potvrzeno usnesení soudu, jímž byla žaloba pro její vady odmítnuta. Z toho odvolací soud uzavřel, že za těchto okolností nelze žalobci ustanovit zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení.

Tyto úvahy odvolacího soudu (a z nich plynoucí závěry) jsou dostatečně konkrétní, logické a přesvědčivé a nikoliv v poslední řadě reflektují do značné míry i rozhodovací činnost Ústavního soudu v dané oblasti. Proto lze argumentaci stěžovatele považovat za pouhou polemiku, která sama o sobě není postačující k posunutí věci do ústavněprávní roviny (srov.

sp. zn.

, N). V žádném případě tedy nelze souhlasit s hlediskem stěžovatele, že by bylo rozhodnutí obecného soudu založeno na existenci množství dřívějších neúspěšných žalob stěžovatele, a že by poukaz na zjevnou bezúspěšnost žaloby byl ze strany obecného soudu účelový či jinak svévolný. Ostatně vlastní argumentací, že to byl sám stěžovatel, kdo stanovil výši uplatněného bezdůvodného obohacení, jsou jen potvrzovány úvahy obecného soudu, proti kterým je brojeno.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2011

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu