Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2946/10

Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. D. M. a 2. L. M., obou zastoupených Mgr. Vítem Biolkem, advokátem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2008 č. j. -44 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 8. 2010 č. j. -61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 11. 10. 2010 se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelů byla porušena jejich práva zakotvená v d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Evropské sociální charty, písm. a) Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě a Všeobecné deklarace lidských práv.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. , ze kterého zjistil tyto skutečnosti.

Družstvo podalo proti stěžovatelům v září 2006 žalobu na vyklizení bytu. Důvodem byla skutečnost, že proti stěžovatelům - manželům, společným nájemcům a současně společným členům družstva, byla pravomocně nařízena exekuce postižením jiných majetkových práv stěžovatelů - členských práv a povinností. Tím zaniklo jejich členství v družstvu a rovněž nájem bytu; stěžovatelé však byt nevyklidili. Družstvo navrhlo s odkazem na a poskytnutí přístřeší, neboť skončení nájmu nezavinilo, zavinili je stěžovatelé. Stěžovatelé nesouhlasili a argumentovali, že řádně plnili všechny své povinnosti z nájemního vztahu; požadovali náhradní byt s odkazem na přiměřené užití . Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 16. 6. 2008 sp. zn. uložil stěžovatelům povinnost byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu (dle ) s tím, že jde o situaci obdobnou .

Družstvo podalo odvolání proti části výroku o zajištění přiměřeného náhradního bytu; znovu se domáhalo přiznání stěžovatelům toliko přístřeší. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 9. 2008 č. j. -44 změnil prvostupňový rozsudek tak, že uložil stěžovatelům povinnost vyklidit byt po poskytnutí přístřeší. Stěžovatelé podali dovolání, jež bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 8. 2010 č. j. -61 zamítnuto; dovolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu odvolacího.

V ústavní stížnosti stěžovatelé stejně jako v předchozím řízení namítají, že dle nich by (při absenci výslovné úpravy) analogicky měl být aplikován . Mají dále za to, že dovolací soud se řádně nevypořádal s jejich argumentem, že odvolací soud chybně analogicky aplikoval ; stěžovatelům se zdá absurdní, že na roveň hrubému porušení povinností nájemce vůči pronajímateli je stavěna situace, kdy nájemce poruší své povinnosti vůči třetí osobě. Stěžovatelé se dovolávají ochrany (svého postavení) nájemců a znovu uvádí, že vůči družstvu (tj. v rámci nájemního vztahu) neporušili žádné povinnosti. Stěžovatelé požadují bytovou náhradu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a není povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. K tomu dojde zpravidla, pokud jsou právní závěry soudu v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud obecné soudy neposoudily ústavněkonformně konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. O žádný z těchto uvedených případů se však v nyní posuzované věci nejedná.

Skutkové závěry soudů stěžovatelé nezpochybňují, přičemž dle Ústavního soudu právní závěry odvolacího a dovolacího soudu nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Podstatou ústavní stížnosti je výklad podústavního práva pokud jde o otázku přiznání bytové náhrady. Interpretace a aplikace podústavního práva je však věcí obecných soudů a v rámci jejich soustavy je možno se domáhat jeho ochrany, což se nepochybně stalo. Z rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu se Ústavnímu soudu podává, že jimi provedená interpretace a aplikace podústavního práva () rozhodně není libovolná, oba soudy jasně a srozumitelně v odůvodnění rozsudků rozvedly své úvahy a uvedly z toho vyplývající právní závěry; tyto vyznívají logicky a vnitřně konzistentně. Dostatečně se zabývaly otázkou aplikace i , tedy zvážily řádně i interpretační alternativu nabízenou stěžovateli. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelů nemá za to, že by soudy svým výkladem vybočily z ústavních kautel či rozhodly v rozporu s principem spravedlnosti.

Z výše uvedených důvodů postupoval Ústavní soud dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu