Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3425/10

Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Statutární město Zlín, se sídlem nám. Míru 12, Zlín, zastoupeného JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem se sídlem Benešovo nábřeží 3954, Zlín, směřující proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 15. 9. 2010 č. j. -357, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 2. 12. 2010, tedy ústavní stížností podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení části v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, týkající se nepřiznání nákladů řízení, neboť je toho názoru, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované d (dále jen "").

Žalobce - J. T. se žalobou domáhal po stěžovateli náhrady škody ve výši 154 631,61 Kč se specifikovanými úroky z titulu odpovědnosti stěžovatele za škodu dle , konkrétně spočívající ve vydání obecně závazné vyhlášky č. 8/V/2001, jíž byla omezena provozní doba provozovny žalobce, aniž by došlo k omezení provozní doby ostatních provozoven ve městě. Citovaná vyhláška pak byla k podnětu žalobce zrušena a nahrazena vyhláškou č. 23/V/2003, nicméně do této doby se žalobce původní vyhláškou řídil, čímž mu vznikla vyčíslená škoda. Podanou žalobu Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. 11. 2009 č. j. -306 zamítl jako nedůvodnou, neboť na posuzovaný případ žalobce se úprava odpovědnosti za škodu dle nevztahovala. O nákladech řízení soud rozhodl s odkazem na ust. ve spojení s věta první a k náhradě nákladů zavázal žalobce podle

Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podal žalobce odvolání, jímž napadal jak výrok citovaného rozsudku ve věci samé z důvodu nesprávného právního posouzení věci, tak i výrok o nákladech řízení, když poukazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

namítal neúčelnost vynaložených nákladů právního zastoupení stěžovatele, který mohl být zastoupen i svými zaměstnanci.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu se ve výroku o zamítnutí žaloby i ve výroku IV. jako věcně správný potvrzuje. Napadený výrok III. o nákladech řízení změnil tak, že se stěžovateli právo na náhradu nákladů za řízení před soudem I. stupně nepřiznává. Krajský soud svůj závěr nepřiznat stěžovateli právo na náhradu nákladů dle za řízení před soudem I. stupně odůvodnil odkazem na postup dle V odůvodnění krajský soud s přihlédnutím k okolnostem případu mimo jiné konstatoval, že "není mezi účastníky řízení sporné, že obecně závazná vyhláška vydaná (stěžovatelem) se vztahovala na žalobce a byla (stěžovatelem) z podnětu žalobce následně zrušena. Jestliže na uvedený případ ze shora uvedených důvodů nebylo možno aplikovat , jedná se o okolnost k odstranění tvrdosti a tedy dosažení spravedlnosti mezi účastníky, jako důvody zvláštního zřetele hodné, pro které úspěšnému žalovanému výjimečně nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení za celé řízení před soudy obou stupňů." (str. 5 - 6 rozsudku). Proto krajský soud odepřel stěžovateli i právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatel s tímto postupem i se závěry odvolacího soudu nesouhlasil a na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předestřel argumentaci, v níž polemizoval se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudem I. stupně, když se při svém rozhodování nezabýval všemi okolnostmi případu, postup krajského soudu stěžovatel považuje za jednostranný v jeho neprospěch, aniž by byl objektivně zhodnocen i přístup žalobce ve sporu, který neúspěšně uplatňoval svůj nárok. V rozhodnutí krajského soudu tak stěžovatel spatřoval prvky libovůle, odůvodnění změny výroku o nákladech řízení považuje za nepřezkoumatelné a překvapivé. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud část citovaného rozhodnutí ve vztahu k nákladům řízení svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (y). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích, a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska interpretace a aplikace podústavního práva.

Stěžovatel svou argumentací uplatněnou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu pouze polemikou v rovině podústavního práva s právním názorem krajského soudu ohledně nepřiznání nákladů řízení před soudem I. stupně, resp. v řízení odvolacím, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

Jak sám stěžovatel zdůraznil, Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom mimo jiné vyslovil názor, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález

sp. zn.

, N 69/33 SbNU str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení

sp. zn.

, U 25/27 SbNU str. 307).

V daném případě má Ústavní soud za to, že použití moderačního oprávnění dle bylo ze strany krajského soudu zdůvodněno v napadeném usnesení dostatečným a jasným způsobem (viz výše). Nelze tedy tvrdit, že by byl postup krajského soudu svévolným, neboť řádně, byť ve stručnosti popsal zvláštní okolnosti, které ve výjimečných případech opravňují obecné soudy takový postup při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení aplikovat. Způsob určení náhrady nákladů řízení se Ústavnímu soudu navíc jeví jako spravedlivý a s přihlédnutím k okolnostem případu (nemožnost žalobce domoci se ochrany dle na straně jedné a neodpovědnost stěžovatele za vydání obecně závazné vyhlášky aplikované pouze na případ žalobce, která byla následně zrušena a nahrazena novou) přiměřený. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu proto považuje Ústavní soud za nepřípadné a na posuzovaný případ stěžovatele nedopadající, neboť Ústavní soud v citovaných nálezech shledal arbitrárnost rozhodování obecných soudů v tom, že se dostatečně či vůbec nezabývaly veškerými okolnostmi případu, resp. dostatečně a zřetelně nezdůvodnily, jaké okolnosti je vedly k aplikaci Nadto Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že se lze ztotožnit s námitkou žalobce, uplatněnou v jím podaném odvolání, ohledně externího právního zastupování stěžovatele namísto zastupování jeho vlastními zaměstnanci. Stěžovatelem zvolený postup se Ústavnímu soudu jeví nestandardním, z hlediska vynaložených prostředků na právní zastupování externím advokátem zbytečně nákladným a ve světle závěrů výše citovaného nálezu

sp. zn.

obecně neakceptovatelným, neboť takový postup lze akceptovat pouze jako výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.

Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2010

Jiří Nykodým

předseda senátu