Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3319/10

Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele M. Ch., zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2010 č. j. -68, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla pro nepřijatelnost odmítnuta jeho kasační stížnost do rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2010 č. j. -38, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 16. prosince 2008 č. j. OAM-621/VL-11-08-2008; tímto bylo rozhodnuto, že se stěžovateli neuděluje mezinárodní ochrana podle , , , a , ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, obsažených v , , , d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto ohledu na podporu svých vývodů odkázal v obecné rovině na nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Stěžovatel především konstatoval, že obecné soudy nesprávně hodnotily jeho výpovědi, z nichž dovodily navzdory absenci svobodné vůle jejich nevěrohodnost, a dále poukázal na neprovedení důkazu obsahem CD. Správní soud se jím sice dle stěžovatele zabýval a vyjádřil na něj "neformálně" svůj názor, učinil tak ovšem za situace, kdy tento důkaz nebyl řádně proveden. Soud jej, jak stěžovatel uvedl, v rozporu s právem na spravedlivý proces nepodrobil věcnému hodnocení v rámci odůvodnění posléze vyvozeného závěru. Pro uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nejprve odložil vykonatelnost označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a následně jej nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Nejvyšší správní soud v rozhodovacích důvodech napadeného usnesení reagoval dostatečně na všechny námitky, které jsou ve zcela shodném rozsahu opakovány v ústavní stížnosti. Nelze tudíž přisvědčit tvrzení stěžovatele o tom, že by se dostatečně nezabýval jeho argumenty, naopak odpovědi na ně včetně poukazu na příslušnou judikaturu v napadeném usnesení Nejvyššího správního soudu obsaženy jsou. Podrobně se zabýval klíčovou otázkou věrohodnosti výpovědí stěžovatele a precizně odůvodnil, proč jim přisuzuje kvalitu nevěrohodnosti. Výtka ohledně neprovedení, resp. (meritorního) nehodnocení navrženého důkazu obsahem CD nevykazuje povahu tvz. opomenutého důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Je tomu tak z toho důvodu, že se správní soud návrhem zabýval, jemu nevyhověl ( ), pročež toliko za účelem odůvodnění tohoto nevyhovění důkaznímu návrhu vyložil své úvahy se k němu připínající (srov. i č. l. 76 usnesení Nejvyššího správního soudu), což je postup naopak naprosto ústavně souladný (srov. kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

,

).

Kontradikci vůči nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, kterou ani stěžovatel blíže nespecifikoval, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu rovněž nezakládá.

V důsledku tohoto zjištění Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího správního soudu se takto stal bezpředmětným.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2010

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu