Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3228/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. K., Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem advokátní kanceláře Grobelný & Skřipský, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. srpna 2010, rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. ze dne 26. listopadu 2009, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. ze dne 16. dubna 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 3) Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 12. resp. 15. listopadu 2010 a doplněnou podáními ze dne 16. listopadu a 3. prosince 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u Policie České republiky na dobu dvou let. Rozsudkem odvolacího soud byl k jeho odvolání v celém rozsahu zrušen rozsudek soudu prvního stupně a nově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že se v určité době po vzájemné dohodě společně s R. M. jako příslušníci Policie České republiky v rozporu s Instruktáží č. 19935 účastnili neoprávněně měření nejvyšší povolené rychlosti vozidel, a to společně s V. V., který jako strážník Městské Police Šenov k tomuto účelu použil služební radar. Takto zastavili nezjištěný počet řidičů a nejméně v třech případech získali částku 10 200 Kč, kterou si mezi sebou rozdělili a nezaznamenali ve svých hlídkových knížkách, ani v knize služeb, ani v pokutových blocích, řidičům nevydali díl B pokutového bloku a inkasované částky neodvedli. Za toto jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u Policie České republiky na dobu dvou let. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto coby podané z jiného než zákonného důvodu. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle a y, a d, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a č. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel obecným soudům v ústavní stížnosti konkrétně vytýká porušení zásady volného hodnocení důkazů a nezákonnou aplikaci principů trestního procesu, resp. extremní vybočení při hodnocení důkazů. Konkrétně jde o to, že výpovědi spoluobžalovaných M. a V. ze dne 8. října 2007 byly vůči němu procesně neúčinné s ohledem na to, že byly provedeny před zahájením jeho trestního stíhání. Přes tuto skutečnost byla výpověď spoluobžalovaného V. proti němu použita, což konstatoval i dovolací soud. Vedle toho stěžovatel zpochybňuje důkazní hodnotu zvukového záznamu s ohledem na to, že nebyla prováděna hlasová expertíza - identifikace hlasů, nahrávky byly špatně srozumitelné, některé nahrávky se nevztahovaly k žalovaným skutkům a nebyly před soudem přehrány jako celek, a proto mohou být některé věty vytržené z kontextu. Stěžovatel nesouhlasí tedy se závěrem, že je usvědčován zvukovým záznamem. Odvolacímu soudu vytýká, že připustil absenci povědomosti o sledu děje, resp. nabídl jeho různé alternativy, což nemá v trestním procesu místo. Dovolacímu soudu vytýká nesrozumitelnost argumentace vyvracející jeho námitku absence subjektivní stránky trestného činu, jakož i neurčitost odkazu na další neoznačené důkazy kromě zvukového záznamu, jež mají stěžovatele usvědčovat. Rovněž obecným soudům vytýká nekonzistentnost v hodnocení důkazů, když jeden soudce označuje výpověď spoluobžalovaného M. za nevěrohodnou, a jiný z ní dochází k závěru o vině stěžovatele. Za pochybení rovněž považuje hodnocení vlastní taktiky obhajoby ze strany odvolacího soudu s tím, že stěžovatel nemá povinnost se v řízení vyvinit.

3. Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

4. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

5. V řízeních o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování vyčlenit případy opomenutých důkazů, případy důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů - tedy hodnocení provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. I v této souvislosti tedy bylo zdůrazněno, že je Ústavní soud povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov.

sp. zn.

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde, protože argumentace stěžovatele je spíše jen irelevantní polemikou se závěry obecných soudů (srov.

sp. zn.

, N 63/5 SbNU 481).

6. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že zejména odvolací soud (ale nejen ten) byl ve své argumentaci nedůsledný, když zřetelně neodlišil, čím je u vytýkaného skutku usvědčován každý jednotlivý obžalovaný. To v daném případě hrálo roli právě pro výpověď spoluobžalovaného V., která byla procesně použitelná proti spoluobžalovanému M., avšak nikoliv proti stěžovateli. Toto odlišení přitom nepochybně bylo intelektuálně obtížné s ohledem na to, že se jednalo o týž (relativně jednoduchý) skutek spáchaný společně více osobami. Avšak přesto lze souhlasit s názorem dovolacího soudu, že v důsledku této nedůslednosti nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Lze stručně a zjednodušeně řečeno uvést, že obecné soudy všech stupňů dospěly k závěru o stěžovatelově vině na základě vyhodnocení zvukového záznamu, jakož i s ním souvisejících okolností, resp. důkazů ve formě úředních (pracovních) pomůcek stěžovatele a spoluobžalovaného M. Ze všech důvodů dospěly soudy k závěru, že v uvedený den měl službu stěžovatel společně se spoluobžalovaným M., kteří použili určité služební vozidlo, jež provedlo následně vyhodnocovaný záznam zvuku. Z odůvodnění dovolacího soudu jasně vyplývá, že se mělo jednat o záznam hlasů dvou osob, které měly vybírat peníze od kontrolovaných řidičů, přičemž se na vytýkané trestné činnosti podíleli celkově tři - to s ohledem na způsob dělení získaných peněz. Bylo tedy (možná ne úplně polopatisticky) vyloučeno, že by druhým kontrolujícím policistou mohl být spoluobžalovaný Vavrečka, který "toliko" obsluhoval služební radar. V tom ostatně snad může spočívat ona rozpornost v hodnocení výpovědi spoluobžalovaného M., který v hlavním líčení (odlišně od přípravného řízení) připustil provádění kontroly řidičů ze své strany, avšak vyloučil přítomnost stěžovatele, kdy s ohledem na tyto rozpory v konečném důsledku odvolací i dovolací soud vyšly ve skutečnosti spíše jen z výše uvedených důkazů. Konečně v onom vyhodnocení je srozumitelně obsažen jak závěr o přítomnosti stěžovatele "ve skutku", tak i o existenci subjektivní stránky trestného činu.

7. Námitkou, že se měl stěžovatel v tentýž den věnovat jiné služební činnosti, se vypořádal odvolací soudu způsobem, jež stěžovatel rozporuje. Tím ovšem popírá, že úkolem soudu v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a nikoliv zjistit vše co skutku předchází, co po něm následuje či co s ním dále nějak souvisí. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat, že se s námitkou stěžovatele vypořádal především závěrem, že provedení oné jiné služební činnosti s ohledem na časové souvislosti nevylučuje současné spáchání trestné činnosti. Tím odvolací soud totiž jen vyloučil existenci důvodných pochybností.

8. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí obecných soudů jsou přesvědčivá, nelze v nich spatřovat vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů, natož vybočení extrémní, a proto je lze považovat za ústavně souladná.

9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu