Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1790/09

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem Školní 1122, Chomutov, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 4. 2008 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož jimi došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v d a v a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Okresní soud Praha - východ rozhodl dne 25. dubna 2008 tak, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle ust. § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem, podle ust. § 49 odst. 1 a ust. § 50 odst. 1 trestního zákona byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání nebo funkce spojených s hmotnou odpovědností na dobu 4 let a podle ust. § 228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit společnosti Praher Armatury s.r.o. 1.959.270,- Kč, přičemž co do zbytku byla uvedená společnost podle ust. § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu podle ust. § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a s přihlédnutím k ust. § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl znovu tak, že stěžovatel byl uznán pro shodně popsaný skutek vinným trestným činem zpronevěry dle ust. § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 2 měsíců, pro jehož výkon se podle ust. § 39a odst. 3 trestního zákona zařazuje do věznice s dozorem. Podle ust. § 49 odst. a ust. § 50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce spojených s hmotnou odpovědností na dobu 4 let a následně byla stěžovateli též uložena povinnost zaplatit společnosti Praher Armatury s.r.o. částku 1.959.270,- Kč, přičemž co do zbytku byla uvedená společnost podle ust. § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, tedy jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Přestože stěžovatel - jak výše naznačeno - odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností - zjevně - nenapadá. Tato skutečnost vyplývá nejen z textu petitu (jímž je Ústavní soud vázán, neboť jím stěžovatel určuje ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá, pročež je ústavněprávní přezkum nad takto vymezený rámec zcela vyloučen), ale i z obsahu ústavní stížnosti, neboť o rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatel zmiňuje toliko ve smyslu rekapitulace procesní stránky věci, aniž by jakkoli oponoval názoru dovolacího soudu, že v dovolání neuplatnil jiný než zákonem připuštěný dovolací důvod a že by bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu z pohledu stěžovatele protiústavní. Usnesení dovolacího soudu stěžovatel Ústavnímu soudu ani nezaslal jako přílohu k ústavní stížnosti.

Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu ustanovení citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku (na základě kterého dovolací soud - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - podrobil napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu určitému kvazimeritornímu přezkumu); tím by totiž byl oslaben princip právní jistoty (srov. např. usnesení ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 7, str. 331 a usnesení ze dne 24. 10. 2006 ve věci

sp. zn.

; srov. též mutatis mutandis usnesení ze dne 19. 11. 2009 ve věci

sp. zn.

).

Nenapadl-li proto stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, a z tohoto důvodu nezbylo než ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítl [ , per analogiam, ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj