Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1819/09

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. Š., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Valouškem, advokátem se sídlem Budečská 6, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 4. 2008 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 7. 2009 stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů s odkazem na porušení d.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 4. 2008 sp. zn. byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pojistného podvodu dle § 250a odst. 1, 3 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Poškozená Pojišťovna Kooperativa, a.s. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, stěžovatele uznal vinným trestným činem pojistného podvodu dle § 250a odst. 1 tr. zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále městský soud uložil obžalovanému peněžitý trest ve výměře 20.000,-Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Poškozená Pojišťovna Kooperativa, a. s., byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 4. 2009 sp.zn. dovolání odmítnul dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu dle § 250a tr.zákona je třeba, aby pachatel při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Tohoto jednání se však nedopustil. Trestný čin pojistného podvodu je trestným činem úmyslným, v daném případě však nebylo zjištěno, že by stěžovatel chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný v zákoně. Pokud soudy hodnotily jednání stěžovatele jako úmyslné, porušily tak ust. trestního zákona i odst.d.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod ( písm. d/y); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Přestože stěžovatel odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností - zjevně - nenapadá. Tato skutečnost vyplývá nejen z textu petitu (jímž je Ústavní soud vázán, neboť jím stěžovatel určuje ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá, pročež je ústavněprávní přezkum nad takto vymezený rámec zcela vyloučen), ale i z obsahu ústavní stížnosti, neboť o rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatel zmiňuje toliko ve smyslu rekapitulace procesní stránky věci, aniž by jakkoli oponoval názoru dovolacího soudu, že v dovolání neuplatnil jiný než zákonem připuštěný dovolací důvod a že by bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu z pohledu stěžovatele protiústavní. Usnesení dovolacího soudu stěžovatel Ústavnímu soudu nezaslal ani jako přílohu k ústavní stížnosti.

Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu ustanovení citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku (na základě kterého dovolací soud - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - podrobil napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu určitému kvazimeritornímu přezkumu); tím by totiž byl oslaben princip právní jistoty (srov. např. usnesení ve věci

sp. zn.

, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 7, str. 331 a usnesení ze dne 24. 10. 2006 ve věci

sp. zn.

; srov. též mutatis mutandis usnesení ze dne 19. 11. 2009 ve věci

sp. zn.

).

Nenapadl-li proto stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, a z tohoto důvodu nezbylo než ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítl [, per analogiam, ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj