Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3153/09

Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti Lias Vintířov, lehký stavební materiál k. s., se sídlem Vintířov 176, 357 44 Vintířov, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, AK se sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2009 č. j. -224 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora označené usnesení Nejvyššího soudu, v němž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanoveními a d (dále jen "").

Za porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces považovala stěžovatelka fakt, že Nejvyšší soud posoudil její dovolání jako nepřípustné a neprojednal jej meritorně, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky. Tvrzenou protiústavnost napadeného rozhodnutí stěžovatelka odůvodnila tím, že se Nejvyšší soud nevypořádal s uplatněnými dovolacími důvody. Stěžovatelka v rámci dovolání mj. namítala, že soudní řízení před obecnými soudy bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však v rozporu s právem na spravedlivý proces (a judikaturou Ústavního soudu) při rozhodování o přípustnosti dovolání k těmto námitkám nepřihlédl. Odkázal přitom na svou judikaturu, podle níž k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto jen tehdy, pokud zahrnují podmínku existence zásadního právního významu.

Pokud jde o právo na zákonného soudce, poukazuje stěžovatelka na skutečnost, že se Nejvyšší soud odchýlil od své předchozí judikatury (přijaté v důsledku judikatury Ústavního soudu), aniž by předložil věc k rozhodnutí velkému senátu ve smyslu , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

II.

Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

III.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení y a ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).

Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním sice nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález

sp. zn.

, http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud se výkladem vztahu mezi a již v minulosti zabýval, a to v nálezech

sp. zn.

(Sb. n. u. sv. 37, str. 355) a

sp. zn.

(dostupný v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz), ve kterých vedl Nejvyšší soud ke korekci výkladu dotčených ustanovení . Ústavní soud označil výklad Nejvyššího soudu, podle kterého důvod dovolání podle vylučuje možnost připuštění dovolání podle , za nepřípustné zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu (srov. nálezy citované shora), avšak v projednávané věci Nejvyšší soud tuto možnost obecně nevyloučil; uvedl pouze, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto tehdy, pokud zahrnují podmínku existence zásadního právního významu. Proti tomuto závěru, připouštějícímu použitelnost dovolacího důvodu podle ustanovení , Ústavní soud ústavněprávní námitky nemá.

Stěžovatelka v dovolání sice deklarovala dovolací důvod podle , avšak z obsahu dovolání je patrno, že ve skutečnosti kritizovala rozsah dokazování a úvahy soudů hodnotící provedené důkazy. Jestliže ovšem soudy prvního a druhého stupně svá rozhodnutí založily na skutkovém stavu, který zjistily na základě provedených důkazů, jež vyhodnotily, a svá hodnocení řádně odůvodnily (což se v projednávané věci stalo), nebyl dovolací důvod podle citovaného zákonného ustanovení naplněn.

Přesto lze dovolacímu soudu vytknout, že dovolací námitku nepřezkoumatelnosti soudu prvního stupně odmítl s poukazem na to, že "kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení nemůže být - jak již výše uvedeno - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce", čímž se odchýlil nejen od citované judikatury Ústavního soudu, nýbrž i od vlastní proklamace obsažené v napadeném usnesení. V projednávané věci je však zřejmé, že dovolací námitka týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně neměla požadovaný judikatorní přesah, a již proto [a nikoliv z toho důvodu, že šlo o námitku podle ustanovení ] nebyla podkladem pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku po právní stránce.

Ústavní soud tedy shrnuje, že z vyložených důvodů jeho kasační zásah nebyl na místě. Stěžovatelka nepředložila dovolacímu soudu relevantní argument, který by byl schopen založil přípustnost dovolání podle ; ačkoliv lze - jak již bylo uvedeno - Nejvyššímu soudu vytknout jistou nedůslednost při odůvodnění napadeného usnesení, samotné odmítnutí dovolání (stěžovaný výrok) z ústavněprávních hledisek obstojí.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu