Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3141/10

Ústavní soud rozhodl dne 2. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Ř., zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem v Ústí nad Labem, Klíšská 18, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2010 č. j. -48, spolu s návrhy na zrušení ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, a zaplacení nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení a y, , , a a 3d.

Z přiložené kopie napadeného rozsudku vyplývá, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zmítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal vůči žalované - České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, zaplacení částky 3.359,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se domáhal uvedené částky s tím, že se jedná o náklady, které musel vynaložit na svou obhajobu v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. . Rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen. Na základě jím podaného odvolání byl tento rozsudek zrušen a v rámci nového projednání věci byl obžaloby zproštěn. Předmětnou částku měl stěžovatel vynaložit v důsledku nezákonného rozhodnutí soudu, žalovaná však jeho požadavek na odškodnění odmítla, neboť nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu a uvádí, že ke škodě, představované zbytečnými náklady na obhajobu, by nedošlo, nebýt nesprávného rozhodnutí soudu prvního stupně, který své pochybení napravil až poté, kdy jeho nesprávné rozhodnutí zrušil odvolací soud. Tvrdí, že náklady na obhajobu byly účelné a nebýt podaného odvolání, popř. jeho zastoupení při veřejném zasedání a hlavním líčení po zrušení rozsudku, byl by potrestán nezákonně. Stěžovatel dále uvádí, že podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání by bylo bezvýsledné, a tvrdí, že argumentace soudu nesplněním této formální podmínky nemá oporu v logice věci ani v rozumném výkladu platné právní úpravy ( , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem).

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti již vícekrát judikoval, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. návrhů týkajících se peněžitého plnění nepřevyšujících určitou částku ( ), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

či

). S účinností od 1. 7. 2009, kdy nabyl účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, bylo novelizováno ustanovení o. s. ř a horní hranice bagatelních věcí byla zvýšena na 10.000, - Kč.

V uvedených usneseních Ústavní soud dospěl k závěru, že bagatelní

částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud dále uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz např. usnesení

sp. zn.

).

V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 3.359,- Kč s příslušenstvím. Ústavní soud uvádí, že nemá důvod se v nyní projednávané věci odchylovat od názoru vyjádřeného v jeho judikatuře, že za výše uvedených okolností nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10.000,- Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. v kontextu extrémnosti napadeného rozhodnutí.

V nyní posuzované věci se však jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, přičemž stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí je dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněno, a odvolací soud se vypořádává s námitkami stěžovatele, které opětovně vznáší i v ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "", a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Z ustanovení vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože ho lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný podle judikatury Ústavního soudu i zmíněný akcesorický návrh na zrušení zákona či vyhlášky nebo jejich jednotlivého ustanovení. Rovněž návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu