Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2935/10

Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti N. G., zastoupené Mgr. Miluší Garabášovou, advokátkou, AK se sídlem v Lovosicích, Vančurova 815, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2010 čj. -254 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 10. 2010 čj. -218 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem sepsaným vlastní rukou a podaným k poštovní přepravě dne 11. 10. 2010, doplněným návrhem ze dne 19. 11. 2010 sepsaným advokátkou a podáním ze dne 9. 11. 2010 sepsaným vlastní rukou, se N. G. (dále jen „stěžovatelka“ nebo „obviněná“) domáhala, aby Ústavní soud pro rozpor s a 5d (dále jen „“) zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí o vazbě vydaná v trestní věci Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen „nalézací soud“) sp. zn. a rozhodl o jejím propuštění z vazby na svobodu.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 2. 10. 2010 nalézací soud vzal obviněnou do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu, se zápočtem vazby téhož dne od 13.00 hod. Stěžovatelka je stíhána pro majetkovou trestnou činnost; současně je stíhána pro trestné činy stejného charakteru i v dalších trestních věcech.

Dne 21. 10. 2010 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „stížnostní soud“) stížnost obviněné proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 2. 10. 2010 zamítl.

V mezidobí obviněná rovněž podala žádost o propuštění z vazby na svobodu (29. 10. 2010), kterou následně doplnila žádostí o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka (8. 11. 2010); ke dni sepsání ústavní stížnosti o těchto žádostech soudem dosud nebylo rozhodnuto.

III.

V části II. ústavní stížnosti stěžovatelka – s poukazem na obsah své stížnosti proti usnesení nalézacího soudu ze dne 2. 10. 2010 o vzetí do vazby a na odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 21. 10. 2010 – vyjádřila názor, že ve vazbě je držena nezákonně a že obecné soudy napadenými rozhodnutími o vazbě porušily princip presumpce neviny. V části III. tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na osobní svobodu dle a 5y a y (dále jen Ústava“).

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

K tvrzení stěžovatelky o porušení článku 90y Ústavní soud uvádí, že citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky nezakládá, neboť (spolu s článkem 95y) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález

, Sb. n. u., sv. 30, str. 193 (195-6)].

Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v tvrzení stěžovatelky, že vzetím do vazby bylo porušeno základní právo na osobní svobodu dle y [jemuž koresponduje základní právo na svobodu a osobní bezpečnost dle článku 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „“)].

Obecné principy

Ústavní soud úvodem připomíná obecné principy základního práva na svobodu a osobní bezpečnost, jak vyplývají z jeho judikatury při aplikaci článku 8y, resp. judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) k článku 5 Úmluvy.

Právo na svobodu není právem absolutním. Zbavit svobody lze, to však jen ve výjimečnýchu a zejména Úmluvou taxativně stanovených případech a při dodržení procesních záruk.

Článek 8 odst. 2y stanoví, že „Nikdo nesmí být ... zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“ Podle článku 5 odst. 1 věty druhé Úmluvy zbavit osobní svobody lze jen v souladu s řízením stanoveným zákonem. V písmenu c) téhož odstavce se znovu opakuje, že zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody musí být zákonné. Každý zásah do osobní svobody tak musí mít zákonný podklad. Nerespektování zákonné úpravy omezení osobní svobody je současným porušenímy a Úmluvy. Ústavní soud je oprávněn soulad se zákonem v případě potřeby přezkoumávat při respektování zásady, že jsou to především obecné soudy, které zákon vykládají a aplikují.

Ústavní záruky zbavení osobní svobody jsou upraveny v článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, dle něhož lze zbavit svobody, jedná-li se o zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěk po jeho spáchání.

Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchaný určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.

Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení § 67 trestního řádu vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v citovaném ustanovení uvedených.

Výše uvedené požadavkyy a Úmluvy byly uplatněny v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005

sp. zn.

(Sb. n. u., sv. 36, str. 647; č. 239/2005 Sb.). Ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud dále zabýval např. v nálezu ze dne 17. 7. 2004

sp. zn.

[Sb. n. u., sv. 33, str. 273 (278, 280 a násl.)] a nálezu ze dne 28. 3. 2007

sp. zn.

(Sb. n. u., sv. 44, str. 719).

Aplikace obecných principů na projednávaný případ

Na základě obžaloby Okresního státního zastupitelství Litoměřice ze dne 5. 5. 2008 je stěžovatelka stíhána pro trestné činy proti majetku (specifikované v napadeném rozhodnutí o vzetí do vazby), za které ji hrozí trest odnětí svobody v trvání od 6 měsíců do 3 roků. Činy měla spáchat 7 skutky, a to v období od 7. 9. 2007 do 2. 12. 2007. Ve věci se konala hlavní líčení a poslední hlavní líčení bylo odročeno na 21. 12. 2010. Pro tytéž trestné činy je stíhána i v dalších trestních věcech, jež jsou před nalézacím soudem projednávány. Základní podmínka zbavení osobní svobody, kterou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu, v případě stěžovatelky tak byla naplněna.

Nalézací soud existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. c) tr. řádu odůvodnil závěrem, že stěžovatelka i přesto, že je odsuzována, se dopouští majetkové trestné činnosti stejného charakteru, přičemž ani předchozí odsouzení ji neodrazuje od páchání této trestné činnosti. Stížnostní soud se se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil a v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 21. 10. 2010 se dostatečně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení byla vydána na základě zákona; dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu aplikované ve vazebním řízení postupem obecných soudů vedoucím k vydání předmětných usnesení nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.

Jelikož ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, nepovažoval Ústavní soud za účelné vyzývat k odstranění vady plné moci ze dne 11. 11. 2010.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že svoboda stěžovatelky nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu