Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3041/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Palou, advokátem se sídlem Opava, Veleslavínova 240/8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2010 č. j. -123, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví napadeným usnesením krajského soudu vydaným v jeho trestní věci bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 d, a aby toto rozhodnutí zrušil.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Nymburku sp. zn. se podává, že tento soud usnesením ze dne 23. 6. 2010 č. j. -113 rozhodl, že dle ustanovení stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem OS Ostrava sp. zn. ze dne 14. 1. 2002 v trvání 3 roků, ze kterého bylo podmíněně propuštěn usnesením OS Nymburku Pp 80/2004 ze dne 27. 5. 2004 se zkušební dobou v trvání 3 roků za současného uložení probačního dohledu.

Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 30. 7. 2010 č. j. -123 stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou zamítl. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že úmyslným nepodrobením se probačnímu dohledu a opakovaným pácháním trestné činnosti, za niž byl pravomocně odsouzen, zavdal příčinu k rozhodnutí o vykonání zbytku trestu. K dodržení jednoroční lhůty dle ustanovení pro vydání takového rozhodnutí pak přisvědčil soudu první instance, že zdržováním se v zahraničí je stěžovatel plně odpovědný za to, že soud v zákonné lhůtě nemohl učinit toto rozhodnutí.

Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci mělo být aplikováno ustanovení a mělo se mít za to, že trest odnětí svobody vykonal dnem podmíněného propuštění, neboť soud nerozhodl o vykonání zbytku trestu do jednoho roku od uplynutí zkušební doby. Nesouhlasí s názorem soudů, že se vyhýbal veřejném zasedání, v němž mělo být rozhodováno o tom, zda se osvědčil, či nikoliv; vycestoval za prací do Holandska, kde se zdržoval legálně, přičemž údaje o jeho osobě byly přístupné v místních veřejných databázích. I kdyby připustil nedbalostní zavinění spočívající v nesdělení zahraniční adresy, muselo by o vykonání zbytku trestu být rozhodnuto nejpozději do konce února 2010, protože již od února 2009 byla soudu známa jeho holandská adresa; okolnost, že mu soud doručoval na adresu Honselersdijk, Van Ockenburchlaan 5, namísto Honselersdijk, Van Ockenburchlaan 6, jde k tíži soudu.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o vykonání zbytku trestu, jmenovitě rozhodování podle , nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do osobní svobody stěžovatele v rovině, jíž je poskytována ochrana d.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Stěžovatelovy námitky nelze mít za opodstatněné.

Bylo adekvátní přičíst k tíži stěžovatele, že ve zkušební lhůtě odcestoval do zahraničí, aniž by soudu či probačnímu úředníku sdělil nové místo pobytu, čímž se stal pro orgány činné v trestním řízení nezvěstným. Ukončení účasti na uloženém probačním dohledu bylo svobodným rozhodnutím stěžovatele, a jeho pak logicky stíhají i nepříznivé důsledky, jichž si ostatně stěžovatel musel být vědom; hodnocení jeho jednání jako vyhýbání se soudnímu řízení proto nelze upřít výstižnost.

Počátek běhu lhůty ve smyslu ustanovení nelze proto umístit do tohoto období ani jej není možno počítat od okamžiku, kdy byla soudu sdělena adresa stěžovatele v zahraničí získaná z databáze Interpolu (dne 3. 2. 2009), neboť tato adresa byla chybná (srov. č. l. 89 spisu), jak ostatně i sám stěžovatel uvádí. Soud tedy stále nedisponoval informací, která by mu umožňovala zpravit stěžovatele o nařízeném veřejném zasedání či by dovolovala zajistit stěžovatelovu účast na něm jinak. Takovou informaci měl soud k dispozici teprve dne 28. 4. 2010 prostřednictvím sdělení o zadržení stěžovatele v Nizozemsku na základě evropského zatýkacího rozkazu (srov. č. l. 107). Jestliže se pak veřejné zasedání, v němž bylo rozhodnuto o vykonání zbytku trestu, konalo dne 23. 6. 2010, stalo se tak v zákonné lhůtě (srov. ostatně dikci "...neučinil-li" - tak - "soud bez jeho viny...").

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle zmíněného ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu