Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2920/10

Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou, AK se sídlem Ruská 87/11, 703 00 Ostrava - Vítkovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel, odsouzený k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let a dvou měsíců za trestný čin podvodu, shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ").

Konkrétně stěžovatel vytýkal obecným soudům, že byl porušen princip dvojinstančnosti trestního řízení, neboť Vrchní soud v Olomouci bez dalšího přejal závěry uvedené v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a konstatoval, že se s nimi ztotožňuje a přijímá je za vlastní. Nalézací i odvolací soud podle stěžovatele porušily zásadu hodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech, neboť důkazy byly pouze téměř doslovně reprodukovány a nikoliv dostatečně hodnoceny. Všechny obecné soudy se pak zcela vyhnuly hodnocení skutečností podstatných pro zařazení do věznice s ostrahou.

Stěžovatel rovněž uvedl, že soudy jeho skutek zcela nesprávně posoudily a označily jej za trestný čin, i když se o trestný čin nejednalo. Povaha skutku byla spíše obchodněprávní či občanskoprávní, což lze doložit zejména tím, že se poškození domáhali svých nároků vůči stěžovateli primárně občanskoprávní cestou.

V řízení před obecnými soudy byly dle stěžovatele rovněž porušeny zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Podle stěžovatele totiž nebylo v řízení bezpečně prokázáno, že by nabíral obchodní závazky, ačkoliv musel vědět, že jim nebude moci dostát.

II.

Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

III.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení či rozhodování o vině a o trestu, je tato činnost svěřena obecným soudům. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález

sp. zn.

, Sb. n. a u., sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva, např. v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve vztahu k rozhodování soudů v trestním řízení je pak třeba zdůraznit, že jsou to především obecné soudy, které rozhodují o vině a trestu ( y).

Námitky stěžovatele pouze polemizují s hodnocením jednotlivých důkazů či skutkového stavu jako celku a výkladem podústavního práva, jakýkoliv ústavněprávní rozměr - s výjimkou obecných a téměř neodůvodněných proklamací o ústavní nepřípustnosti trestního postihu obchodního jednání či o porušení zásady in dubio pro reo - jim zcela chybí.

Napadená rozhodnutí jsou dle názoru Ústavního soudu ústavně konformní; otázky stěžovatelovy viny i trestu byly obecnými soudy řešeny pečlivě a žádné ze stěžovatelem tvrzených pochybení jim nelze vytknout.

Ústavní soud především nemůže přitakat námitce stěžovatele, podle níž byl v trestním řízení nepřípustně řešen soukromoprávní vztah. V nálezu

sp. zn.

(Sb. n. u., sv. 33 str. 113) Ústavní soud vyslovil, že trestní právo je prostředkem ultima ratio a má být užíváno "tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je jejich užití zjevně neúčelné. Dle názoru Ústavního soudu je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Tímto způsobem totiž potom dochází k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení článku 1 y a článku 1 Ústavy". To však neznamená, že by trestní postih některých případů porušení norem soukromého práva byl nepřípustný. Nelze si nepovšimnout, že značná část skutkových podstat obsažených v dopadá právě na případy extrémního porušení právních povinností v soukromoprávních vztazích. S ohledem na rozsah škody i počet osob poškozených stěžovatelovým jednáním nelze bezpochyby kriminalizaci tohoto jednání považovat za nepřiměřenou. Skutečnost, že se poškození domáhali svých nároků i v občanskoprávním řízení (na něž byli ostatně trestními soudy odkázáni), na tomto závěru nic nemění.

Právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno v žádném z tvrzených (a ani jiných) aspektů. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, stěžovatel měl možnost obhajoby v plné šíři, rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna, důkazy byly řádně vyhodnoceny a právní závěry v napadených rozhodnutích obsažené nebyly v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2010

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu