Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3051/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. Ž. a 2) G. Ž., obou zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem Praha 4, Otakarova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2010, čj. - 551, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2007, čj. - 521, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi obecné soudy porušily zásadu rovnosti účastníků řízení a zásady spravedlivého procesu. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací opomenuly důkazy, které mají rozhodující význam pro posouzení věci a Nejvyšší soud se nevypořádal s jejich právní argumentací o odpovědnosti obou žalovaných za škodu způsobenou požárem při úpravě interiéru nemovitosti stěžovatelů.

V doplnění ústavní stížnosti doručeném dne 8. 11. 2010 stěžovatelé vyjádřili své výhrady k hodnocení jednotlivých důkazů ze strany obecných soudů a poukázali na znění s tím, že ve věci měl v prvním stupni rozhodovat krajský soud, protože se jednalo o spor o náhradě škody mezi podnikateli, která vznikla při jejich podnikatelské činnosti.

Jak bylo zjištěno z připojených rozhodnutí, vydaných ve sporu o náhradu škody, Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 4. 6. 2007 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 21. 11. 2005, čj. - 440, jako soudu prvního stupně, kterým shledal stěžovateli uplatněný nárok co do základu opodstatněným v plném rozsahu vůči druhému žalovanému (fyzické osobě) a vůči prvému žalovanému (právnické osobě) žalobu stěžovatelů zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o odpovědnosti druhého žalovaného za způsobenou škodu, která je dána podle , neboť při své činnosti porušil protipožární předpisy a způsobil tak vznik požáru v nemovitosti stěžovatelů. Pokud jde o prvého žalovaného, odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace na jeho straně.

Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 15. 6. 2010, neboť dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti, postrádající jakoukoli konkrétní ústavně právní argumentaci, vytýkají Nejvyššímu soudu, že se nevypořádal s jejich právní argumentací o odpovědnosti obou žalovaných a dále s argumentací, že byli odňati jejich zákonnému soudu. Postupu krajského soudu stěžovatelé vytýkají, že se nezabýval důkazy, které mají rozhodující význam pro posouzení věci.

Poté co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti ( y ČR). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má obecným soudem vadná aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

, N 90/33 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 371).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy dostatečně objasnily a přiléhavě odůvodnily, jaké důvody je vedly ke konečnému posouzení nároku na náhradu škody, uplatněného stěžovateli. Odvolací soud se podrobně zabýval jednotlivými argumenty stěžovatelů a řádně vysvětlil důvody, které jej vedly k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení dostatečně objasnil, proč napadená rozhodnutí nemají po právní stránce zásadní význam.

Argumenty, které stěžovatelé vznesli v ústavní stížnosti, jsou jen polemikou stěžovatelů s právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Skutečnost, že stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, nezakládá sama o sobě porušení základních práv stěžovatelů. Jak je výše uvedeno, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. V této souvislosti nelze nezmínit skutečnost, že celá věc, po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2001,

sp. zn.

, prošla znovu všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně řízení dovolacího před Nejvyšším soudem.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelů, jak tvrdili v ústavní stížnosti, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu