Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2841/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem Liberec, 1. máje 97, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, čj. - 90, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 1. 2010, čj. - 43, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2008, čj. 7184/08-1100-500331, rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci ze dne 18. 12. 2008, čj. 242157/08/192911506133 a čj. 242161/08/192911506133, a rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci ze dne 28. 11. 2008, čj. 235661/08/192911/6483 a čj. 236097/08/192911/6483, spojené s návrhem na zrušení čl. VI. bodu 5. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho základních práv, zakotvených v a y ČR a a d (dále jen " "). Podle stěžovatele postupem správních orgánů došlo k porušení zásady, podle níž je nutné v procesních otázkách aplikovat právní předpis vždy v jeho aktuálním znění. Státní moc byla v jeho věci uplatněna mimo rámec zákona a to způsobem, v jehož důsledku mu byla, jako daňovému subjektu, přiznána náhrada za zadržované finanční prostředky ve zcela nepřiměřené výši, tedy v rozporu s y.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem. Tímto rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci, jako správního orgánu prvního stupně, ze dne 18. 12. 2008, tak, že se stěžovateli přiznaný úrok z přeplatku na dani z příjmu fyzických osob za rok 1997 mění z částky 60.307,- Kč na částku 27.095,- Kč, respektive z částky 41.968,- Kč na částku 18.179,- Kč.

III.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí. Hodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přezkoumávat obecnými soudy provedený výklad jednoduchého práva.

Po prostudování ústavní stížnosti a s připojených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel pouze opakuje námitky, které uplatnil již v předchozím řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v postupu správních orgánů a soudů při výkladu a aplikaci , o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Stěžovatel, stejně jako v řízení o kasační stížnosti, prosazuje názor, že úrok měl být stanoven podle uvedeného ustanovení zákona o správě daní a poplatků ve znění , účinného od 1. 11. 2007, tedy ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o čtrnáct procentních bodů.

K této polemice stěžovatele se však již dostatečně podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud. V odůvodnění svého rozsudku se pečlivě zabýval posouzením otázky stanovení úroku z daňového přeplatku ve výši 140% diskontní úrokové sazby ČNB v souladu s ustanovením zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že pro posouzení této otázky je rozhodné především přechodné ustanovení čl. VI. bodu 5. , podle kterého se "úprava obsažená v ... použije pro přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastane po účinnosti tohoto zákona." Podle čl. XXI. , nabývá článek VI. účinnosti dne 1. 1. 2007. Nejvyšší správní soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že v posuzované věci nastala splatnost daně z příjmu fyzických osob za rok 1997 před koncem roku 2006, nelze s ohledem na jednoznačné vyznění předmětného ustanovení dospět k jinému závěru, než že výši úroku z přeplatku bylo nutno stanovit podle zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavně konformním způsobem reaguje i na ostatní námitky stěžovatele, které zopakoval v ústavní stížnosti. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud na jeho odůvodnění v dalším odkazuje.

Ústavní stížnost je tedy pouze pokračováním polemiky stěžovatele s rozhodnutími správních orgánů a soudů. Stěžovatel tak požaduje na Ústavním soudu, aby přehodnotil výklad a aplikaci předmětných zákonných ustanovení na jeho věc. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší.

Při přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že správní soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává.

IV.

Z výše uvedených důvodů jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou. Protože tím odpadla základní podmínka projednání návrhu s ústavní stížností spojených, a stěžovatele tedy nebylo možno považovat za osobu oprávněnou podat návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení, byl další návrh v ústavní stížnosti uvedený odmítnut podle .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu