Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2629/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Židovské obce Brno, sídlem Brno, Třída Kapitána Jaroše 1922/3, zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6.2008 sp. zn. a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení , , a základních práv a svobod (dále jen " "), ustanovení a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a ustanovení Protokolu č. 1 k Úmluvě - zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní (restituční) věci.

Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala, aby byla žalované (České republice - České správě sociálního zabezpečení) uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k označeným nemovitostem z titulu tvrzeného restitučního nároku podle , o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť pokládal za rozhodné, že předmětné nemovitosti nejsou zahrnuty ve výčtových nařízeních vlády, vydaných na základě ustanovení tohoto zákona.

Odvolací soud k odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Smysl předjímaného výčtu restituovaných věcí vládními nařízeními spatřoval v tom, že "zákonodárce hodlal tímto zákonem odčinit pouze některé majetkové křivdy vzniklé uvedeným subjektům ve stanoveném období"; pakliže by mělo jít o křivdy všechny, nebylo by podle jeho názoru této metody (zmocnění pro vládu) zapotřebí. Přitom odvolací soud zdůraznil, že dotčené nemovitosti stěžovatelka užívala jako vlastník až do roku 1957, kdy je kupní smlouvou převedla na "národní podnik Investstroj Praha za částku 313 200 Kč", pročež "je nepochybné, že majetková křivda, k níž došlo v období, které stanovil , byla po skončení druhé světové války odčiněna", a naopak skutečnost, že "ke dni účinnosti byly ... nemovitosti ve vlastnictví České republiky, nemá žádnou souvislost s křivdami způsobenými v rozhodném období." Tato okolnost, mínil odvolací soud, je pak rozhodná i z pohledu stěžovatelkou dovolávaného respektu k právnímu názoru, který vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2008 sp. zn. , a ani se zřetelem k němu nemůže být žalobě vyhověno.

O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud tak, že je odmítl, neboť podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , odst. 3 (ačkoli se konfrontoval s předchozím rozsudkem ve věci sp. zn. ), neshledal. Konstatoval, že toto rozhodnutí není "precedenčně v plné míře" v dané věci použitelné, jelikož pro stěžovatelku je rozhodné, že "k nápravě křivdy došlo ... již po skončení války" tím, že dotčený majetek jí byl navrácen, a jeho vlastnictví pozbyla úplatným převodem až smlouvou ze dne 29. 11. 1957.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti primárně v tom, že dovolací soud odmítl její dovolání jako nepřípustné, aniž by se dostatečným způsobem vypořádal s otázkou, z jakého důvodu na projednávanou věc nedopadají právní závěry, ke kterým dospěl ve výše zmíněném rozsudku předchozím; dospěl-li v projednávané věci k jinému právnímu závěru, měl postupovat podle ustanovení , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a věc postoupit k rozhodnutí svému velkému senátu; pakliže tak neučinil, porušil dle mínění stěžovatelky její právo na zákonného soudce. Ve vztahu k věci samé stěžovatelka zdůraznila, že z pohledu závěrů rozsudku Nejvyššího soud sp. zn. nemůže být neuvedení předmětné nemovitosti v prováděcích právních předpisech k překážkou k naplnění účelu tohoto restitučního právního předpisu; odvolala se též na existenci legitimního očekávání, které jí ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva podle jejího názoru svědčilo.

Ústavní soud je dle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Je účelné též zaznamenat, že podle ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně bez důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je zřejmé, že mu nelze vyhovět. Smyslem tohoto ustanovení je zjednodušenou procedurou řízení vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný účel řízení před Ústavním soudem, tj. ochranu základních práv a svobod, je-li prima facie zjevné, že k jejich dotčení nedošlo. Ústavní soud toto stadium řízení pokládá za specifické a relativně samostatné, jež nemá charakter řízení kontradiktorního.

Posledně řečené je významné potud, že dopadá na projednávanou věc.

Stěžovatelce nelze v prvé řadě přisvědčit co do námitky, že dovolací soud ignoroval právní názor, který vyjádřil v předchozím rozsudku sp. zn. . Z odůvodnění napadeného usnesení se naopak podává, že k němu své úvahy též soustředil, a odůvodnil, proč jej nepokládá za "precedenčně" použitelný (viz výše). Jelikož lze jeho odůvodnění (oproti názoru stěžovatelky) mít za adekvátní, neobstojí ani úvaha, že se jí nedostalo zákonného soudce, neboť chybí relevantní argument, že bylo povinností dovolacího soudu věc předložit velkému senátu ( ). Obdobné - se zřetelem k dovozené odlišnosti srovnávaných věcí - platí i ve vztahu k námitce, že ve stěžovatelčině věci nebyl respektován "princip rovnosti před zákonem" ve smyslu .

Stěžovatelce je namístě připomenout, že ratio decidendi tohoto rozhodnutí dovolacího soudu spočívá v úsudku, že obecné soudy nemohou vyloučit důvodnost restitučního nároku dle toliko z důvodu, že nárokovaná věc není uvedena v žádném z nařízení vlády, vydaných na základě jeho ustanovení ; v dané věci je však podstatné, že jak dovolací, tak odvolací soud stěžovatelce nepříznivý závěr nezaložily na polemice s tímto právním názorem, nýbrž z jiných důvodů dospěly k závěru, že podmínky k restituci jejího původního majetku zde nejsou.

Tyto důvody, které oba soudy v té či oné míře vyjádřily, jsou plně akceptovatelné.

sleduje - podle - zmírnění některých majetkových křivd, ke kterým 1) došlo v období od 29. září 1938 do 8. května 1945, 2) odnětím majetku v důsledku převodů nebo přechodů vlastnického práva, 3) které byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb.

Je očividné, že těmto podmínkám nemůže vyhovovat "křivda" (ve smyslu pozbytí majetku převodem), k níž došlo smlouvou uzavřenou 29. 11. 1957 (jejíž platnost stěžovatelka nezpochybňuje, a na jejímž základě se jí dostalo peněžní protihodnoty); jednak k ní nedošlo v rozhodném období, a jednak - a tím i logicky, resp. samozřejmě - chybí znak specifického prohlášení tohoto převodu za neplatný. Z okolnosti, že stěžovatelka v roce 1957 dotčeným majetkem disponovala, rovněž zjevně plyne, že dostalo-li se jí újem, na které dopadá, pak vskutku, jak obecné soudy dovozovaly, musela být jím napravovaná křivda již dříve "odčiněna" (stěžovatelka se majetku opět ujala); okolnost, že v den účinnosti tohoto zákona byly sporné nemovitosti ve vlastnictví státu, pak nevyhnutelně není v příčinné souvislosti s holocaustem, resp. s event. odnětím majetku způsoby stanovenými a v jím vymezeném rozhodném období (viz titul Části první a ).

Důsledky, jež obecné soudy spojily s úplatným převodem dotčeného majetku stěžovatelkou na stát kupní smlouvou ze dne 29. 11. 1957, stěžovatelka zpochybňuje zjevně nepřípadně (že "použitím takové logiky by se muselo dospět k závěru, že všechny podobné křivdy již byly napraveny a že je tak vlastně v praxi nepoužitelný"), neboť "použitelnost" tohoto zákona vychází z předpokladu odůvodněného historickou zkušeností, že majetkové nároky jednotlivých osob podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyly prostřednictvím v nich založených restitučních instrumentů (viz zejména , , resp. 10 zákona posledně uvedeného) ve všech případech - v důsledku poúnorových politických poměrů - reálně uspokojeny, ačkoli tyto osoby odškodněny být tehdy měly (viz kupříkladu Část druhou , resp. dikci jeho , jím bylo novelizováno ustanovení vložením odstavce druhého).

Jestliže na právní poměry ke stěžovatelkou nárokovanému majetku nyní objektivně nedopadá, nemůže být logicky řeč ani o jejím legitimním očekávání (ve smyslu Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě), že právě na tomto základě jí musí být tento majetek vrácen.

Nic na tom nemění ani poukaz stěžovatelky na důvodovou zprávu k (že "nejde o vracení či vydávání věcí jejich původním vlastníkům na restitučním principu a nebude proto možno zkoumat a posuzovat kontinuitu vlastnických vztahů k majetku uvažovanému pro bezúplatný převod vlastnictví na židovskou právnickou osobu"), neboť jednak se zcela míjí s právním názorem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , jehož se dovolává, jednak (protisměrně) je zcela přiléhavý tomu pojetí restitucí, jež je spojuje s výčtovou metodou uplatněnou předjímanými vládními nařízeními.

Je nutné tudíž shrnout, že nelze obecným soudům vytknout ničeho, co je relevantní z pohledu tzv. spravedlivého procesu ( ), jehož se stěžovatelka dovolávala; nelze dovodit, že interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. že je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění.

Co do práva vlastnit majetek podle resp. Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě platí, že o namítané porušení by zde mohlo jít - z povahy věci - jen tehdy, bylo-li by zjistitelné porušení práva na spravedlivý proces v řízení, v němž byl majetkový nárok stěžovatelky posouzen jako neopodstatněný, a tato podmínka, jak bylo právě dovozeno, splněna není.

Již jen nad tento rozhodný rámec stojí za zaznamenání, ve vztahu k celkové systematice stěžovatelčiny argumentace (zejména viz "nejmarkantnější" námitku nedostatkem postoupení věci velkému senátu, resp. "nedostatečným" odůvodněním usnesení dovolacího soudu), že v rámci ústavněprávního přezkumu není rozhodné procesní pochybení kterékoli, nýbrž jen to, co je ústavněprávně významné z pohledu celkového vyznění sporu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

a

).

Tím je výše předznačené posouzení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených práv doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle výše citovaného ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu