Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3237/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Eduardem Křiklavou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 174/2, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 2010, č. j. -36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci, neboť míní, že jím bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces dle základních práv a svobod (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 6. 2010, č. j. -30, zastavil řízení o žalobě o "určení práva žalobce na poskytnutí právních služeb, o zaplacení způsobené materiální i nemateriální škody", neboť stěžovatel i přes výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek a jeho žádost o osvobození od soudních poplatků byla usnesením tohoto soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. -13 (jež nabylo právní moci dne 13. 5. 2010) zamítnuta. Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech zaslané stěžovatelem "v mezidobí" (31. 5. 2010) soud nepovažoval za nový návrh na osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel oproti původní žádosti nové údaje, odůvodňující jeho osvobození, nedoplnil.

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil s tím, že zde není důvod pro jeho zrušení, jestliže stěžovatel ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatil a neučinil tak ani ve lhůtě pro podání odvolání. Okolnost, že stěžovatel zaslal soudu prvního stupně "další prohlášení" stejného obsahu přitom nemůže být důvodem, jež by bránila vydání rozhodnutí o zastavení řízení, bylo-li v tomto řízení (za shodných podmínek) již dříve pravomocně rozhodnuto, že o osvobození od soudních poplatků se mu nepřiznává; podané prohlášení svým obsahem navíc neodpovídalo ani požadavkům, na které byl již dříve (usnesením tohoto soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. -22) stěžovatel upozorněn. Jako nedůvodnou odmítl též námitku ohledně v usnesení nesprávného (neúplného) vymezení předmětu řízení a nesprávné identifikace účastníků řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud již v předcházejícím řízení (o osvobození od soudních poplatků) vedl "zbytečný a neúčelný přezkum", přičemž se nikterak nevypořádal s tím, že jde o nepřípustné odvolání a "nedbal ani toho, že žádost o osvobození nebyla podána", neboť bylo požadováno (žádostí z 22. 12. 2009) ustanovení zástupce. Tvrdí dále, že v § 9 zákona o soudních poplatcích je sice definován následek nezaplacení poplatku po výzvě soudu (v podobě zastavení řízení), avšak "je zde mnoho výjimek" a samo nedodržení okamžiku splatnosti poplatku není na překážku pokračování v řízení; přitom on "ve svém sociálním postavení" nemohl - poté co mu byla zaslána výzva soudu - činit nic jiného, než (znovu) požádat o osvobození od soudního poplatku, "žádostí s aktuálním přiznáním poměrů i prohlášením o pravdivosti a úplnosti údajů", a to ve shodě s poučením, jež se mu v ní dostalo. Odvolací soud se podle něj proto dopouští "svévole", pakliže nepravdivě dovozuje, že ve svém prohlášení k rozhodným skutečnostem - "zdravotní stav, úřad práce, pracovní schopnost" - "opět nic neuvádí", a tím toto prohlášení nejenže zpochybňuje, ale především i nadále jej "šikanuje", a též (spolu se soudem prvního stupně) "zapírá jeho objektivní neschopnost úhrady poplatku".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení , jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu (stejně jako v řízení vedeném u Ústavního soudu pod

sp. zn.

a v mnoha dalších) adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivým rozhodnutím soudu prvního stupně o zastavení řízení ve věci jeho návrhu na určení, jakož i (v tomto řízení učiněnému) návrhu na osvobození od soudních poplatků, resp. na ustanovení zástupce, mu byly k dispozici přípustné opravné prostředky (odvolání), které využil, a odvolací soud se s námitkami, jež v nich uplatnil, v obou případech adekvátně vypořádal.

To je v zásadě vše, co z lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního opomenutí kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež odvolací soud uplatnil v napadeném rozhodnutí ohledně podmínek pro zastavení řízení, jakož i k "novému návrhu" stěžovatele na osvobození od soudních poplatků, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze. Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci jeho logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Stěžovatel ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a zjevně pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví, k čemuž však ve skutečnosti svými námitkami směřuje.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu