Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2509/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Plášila, soudního exekutora, se sídlem Praha 7, Tusarova 25, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. a usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka ze dne 17. 12. 2009 č. j. 085 EX 2160/06-212, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno jeho právo (i dalších účastníků řízení) na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 základních práv a svobod (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka sp. zn. 085 EX 2160/06 se podává, že exekutor usnesením ze dne 17. 12. 2009 č. j. 085 EX 2160/06-212 rozhodl o uspokojení přihlášených pohledávek z rozdělované podstaty ve prospěch konkrétních věřitelů, a ve vztahu k ostatním konstatoval, že tím je tato podstata vyčerpána. Co do stěžovatelovy pohledávky ve výši 90 285,50 Kč (představující jeho odměnu z titulu příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 22. 1. 2008 č. j. 063 EX 1212/07-78) exekutor uvedl, že ji u rozvrhového jednání úspěšně popřeli oprávnění z této exekuce, neboť v jejím rámci již byla uhrazena, a naopak k úhradě jejich pohledávky stěžovatel ničeho nevymohl.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. usnesení soudního exekutora potvrdil. V té části, v níž přisvědčil stěžovatelovu odvolání, uzavřel, že dílčí nesprávnosti napadeného rozhodnutí neměly vliv na věcně správný výsledek provedeného rozvrhu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně předestřel výhrady, které uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora; především má za to, že svoji pohledávku "jednoznačně prokázal", a v rozvrhu měla mít i lepší pořadí, než pohledávky uspokojené.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení , jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudního exekutora mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, odvolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatel uplatnil, se náležitě vypořádal.

To je v zásadě vše, co z lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nekoliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly odvolacím soudem v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze.

Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Stěžovatel ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s obecným soudem na úrovni jím aplikovaného práva a zjevně pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví, k čemuž však ve skutečnosti svými námitkami směřuje.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení , jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudního exekutora mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, odvolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatel uplatnil, se náležitě vypořádal.

To je v zásadě vše, co z lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nekoliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly odvolacím soudem v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze.

Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Stěžovatel ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s obecným soudem na úrovni jím aplikovaného práva a zjevně pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví, k čemuž však ve skutečnosti svými námitkami směřuje.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu