Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3091/10

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Alba a.s., se sídlem Levá 6/311, Praha 4 – Podolí, IČ: 63998165, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. -23 ze dne 27. 1. 2010 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. -36 ze dne 2. 9. 2010, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení blíže nespecifikovaných ústavně zaručených práv.

Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se žalobkyně - Komerční banka, a.s., se sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1, domáhala po stěžovatelce jako žalované zaplacení částky 5.968,- Kč s odůvodněním, že tato částka představuje 1/3 nákladů řízení, k jejichž úhradě byly žalobkyně, stěžovatelka a společnost Ecomedia plus, spol. s r. o., zavázány společně a nerozdílně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. ze dne 26. 6. 2006. Žalobkyně náklady řízení zaplatila a po stěžovatelce se domáhala poměrného plnění.

V průběhu řízení stěžovatelka předložila návrh na jeho zastavení s tím, že věc měla být projednána před Stálým rozhodčím soudem ve Vídni. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č. j. -23 ze dne 27. 1. 2010 předložený návrh zamítl neshledávaje námitku nedostatku pravomoci soudu důvodnou. Uvedl, že požadované plnění z titulu regresu zaplacené náhrady nákladů řízení je nárokem majícím základ v procesním právu a nikoli právu hmotném, z povahy věci se tedy nemůže jednat o právo, které je možno projednat v řízení před rozhodci ( , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů). Proti jeho rozhodnutí stěžovatelka posléze podala tzv. blanketní odvolání, které Městský soud v Praze napadeným usnesením č. j. -36 ze dne 2. 9. 2010 odmítl dle za použití , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), neboť odvolání nesplňovalo stanovené náležitosti. Tyto nedostatky, které nebyly odstraněny ani přes výzvu soudu prvního stupně ve faktické lhůtě 5 měsíců, bránily projednání věci.

Uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů napadla stěžovatelka ústavní stížností, v nímž nejprve velmi obsáhle zrekapitulovala okolnosti sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. . Poté vyjádřila přesvědčení, že obecným soudům svědčila „ústavní povinnost“, vyplývající z y, přezkoumat, zda rozhodnutí, na které se žalobkyně odvolává, byla vydána v rámci pravomoci soudů České republiky ve smyslu , o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. Obecné soudy, jejichž pravomoc byla rozhodčí doložkou platně vyloučena, nemohou podle názoru stěžovatelky rozhodnutím v akcesorickém vztahu založit povinnost k úhradě nákladů soudního řízení.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ").

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v y, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111, str. 79), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo dle a odmítnuto odvolání pro vady, nelze vzhledem k těmto okolnostem stěžovatelkou podané "odvolání" považovat za řádně využitý poslední procesní prostředek k ochraně jejích práv dle ustanovení .

Negativní důsledky s tímto spojené bylo možné odstranit prostřednictvím žaloby pro zmatečnost podané podle . Podle tohoto ustanovení totiž lze žalobou pro zmatečnost napadnout (ve lhůtě 3 měsíců od doručení napadeného rozhodnutí) pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Žaloba pro zmatečnost je mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí závažnými vadami, ještě v systému obecných soudů. V daném případě by tedy bylo rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, právě rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost.

Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [ ].

Vzhledem k důvodům odmítnutí návrhu nepovažoval Ústavní soud za účelné vyzývat stěžovatelku k odstranění vad návrhu, spočívající v absenci právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem ( ), neboť by tím stěžovatelce mohly vzniknout zbytečné náklady, které by však na tom, že návrh je věcně neprojednatelný, nemohly ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2010

Stanislav Balík

soudce zpravodaj