Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2672/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného Mgr. Oldřiškou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 20. 7. 2010 č. j. -832, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2010 a doplněnou dalšími podáními ze dne 4. 10., 22. 10. a 2. 11. 2010, která splňovala náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení jeho práva na soudní ochranu podle článku 36 d (dále jen " "), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu. Namítal, že odvolací soud, stejně jako soud prvého stupně, postupoval formalisticky, a přes všechny okolnosti svědčící proti ustanovení Městského úřadu Moravská Třebová opatrovníkem nezletilých dětí B., neurčil jiného opatrovníka a svým postupem porušil práva stěžovatele jako otce nezletilých dětí, ale zejména nezletilých dětí samotných.

Z ústavní stížnosti a k ní přiložených listin Ústavní soud zjistil, že krajský soud jako soud odvolací napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 5. 2010 č. j. -811, kterým byl nezletilým dětem S. a M. B. ustanoven podle § 37 odst. 2 zákona o rodině opatrovník Městský úřad Moravská Třebová (dále též "opatrovník") pro zastupování nezletilých při řízení o změnu výchovy a výživy, jež probíhá u tohoto soudu pod sp. zn. . V projednávané věci krajský soud rozhodoval k odvolání stěžovatele i samotného opatrovníka, který namítal, že oddělení sociálně právní ochrany dětí, které vykonává funkci kolizního opatrovníka, spadá pod odbor sociálních věcí a zdravotnictví, přičemž vedoucí tohoto odboru byla správním rozhodnutím vyloučena z projednávání záležitostí týkajících se otce nezletilých, a to ve věci dávek pomoci v hmotné nouzi, které byly otci vypláceny. Stěžovatel v odvolání poukazoval na zásady uplatňující se při ustanovování opatrovníka a tvrdil, že právě určený opatrovník již v minulosti nevykonával svou funkci řádně. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí předně shrnul zákonnou úpravu vztahující se k předmětu řízení a konstatoval, že soud prvého stupně postupoval zcela v jejích intencích. K námitce stěžovatele uvedl, že zákon přednostně ("zpravidla") svěřuje výkon této funkce úřadům, jež disponují zaměstnanci s potřebným vzděláním, praxí, zkušenostmi a odbornými znalostmi, které jim umožňují zájmy dětí hájit kvalifikovaně a bez vztahu k některému z rodičů; u kteréhokoli příbuzného dětí by to bylo vyloučeno. Stěžovateli vysvětlil, že kolizním opatrovníkem není ustanovena konkrétní osoba, konkrétní pracovník úřadu, ale úřad města jako instituce. Ta pak také v souladu se zájmy dětí pověří osobu bez poměru k účastníkům či věci (tedy osobu nepodjatou), aby fyzicky její opatrovnické úkoly plnila.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, v tomto případě to obzvlášť zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ve shodě se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Jako orgán ochrany ústavnosti tedy není Ústavní soud pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, natož aby průběžně opravoval postup obecných soudů v řízeních, v nichž dosud nebylo meritorně rozhodnuto.

Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti a to, že chápe kasaci rozhodnutí obecných soudů jako krajní prostředek, k němuž je přípustné sáhnout jen tehdy, pokud jsou tato rozhodnutí výsledkem řízení, jež jako celek nebylo spravedlivé, tzn. odporovalo kautelám práva ústavního, vyjádřeným v příslušných článcích y. Ústavní soud proto rovněž opakovaně konstatoval, že ne každé procesní pochybení či porušení jednoduchého práva ze strany orgánů veřejné moci je natolik závažné, aby opravňovalo kasační zásah Ústavního soudu.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel vede svoji argumentaci toliko jako nesouhlas s názorem odvolacího soudu a v podstatě opakuje argumenty, kterými se již odvolací soud zabýval. Především však jeho námitky zcela postrádají ústavně právní rozměr. Ústavní soud musí upozornit, že pouhá skutečnost, že odvolací soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor odvolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu