Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1152/10

Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. A. D., zastoupeného JUDr. Alenou Novákovou, advokátkou v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 1. 2010 č. j. -362, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007 č. j. -319 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2005 č. j. -271, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 19. 4. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byla těmito rozhodnutími porušena jeho práva zakotvená v a 3 d.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele podanou proti státu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem při provádění domovní prohlídky. Městský soud k odvolání stěžovatele rozhodl tak, že zamítnutí žaloby prvostupňovým soudem potvrdil. Stěžovatel podal dovolání dle , jež bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl proti usnesení Nejvyššího soudu, že není pravdou, že by v dovolání namítal pouze okolnosti skutkové a nikoliv právní. Nejvyšší soud uvedl, že ohledně příčinné souvislosti lze uvažovat o právní otázce pouze v případě otázky o stanovení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována; to však v dovolání nebylo zpochybňováno. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že toto neodpovídá skutečnosti, neboť jako jeden z důvodů dovolání uvedl nesprávné právní posouzení příčinné souvislosti. Uvedl dále, že napadl v dovolání i nesprávnost právního závěru odvolacího soudu o tom, že nebyl prokázán vznik škody a příčinná souvislost mezi vniklou škodou a způsobem provádění domovní prohlídky. Stěžovatel je tak přesvědčen, že dovolání bylo přípustné. V důsledku toho, že Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal, nezabýval se ani dalšími námitkami o vadách předchozího řízení, které stěžovatel uváděl.

Proti závěrům prvostupňového a odvolacího soudu pak stěžovatel namítá, že domovní prohlídka byla nezákonná. Tvrdí, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá zcela jednoznačně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů a právními závěry na nich založenými, a to zejména za situace, kdy právní závěry soudu prvního a druhého stupně se liší. Je zde extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Stěžovatel tvrdí, že bylo z důkazů prokázáno, že měl ve vlastnictví zlaté řetězy a větší částku peněz. Názor prvostupňového soudu o možnosti vstoupení jiných osob, majících klíč a znajících kód do bytu v rozhodné době, označil za spekulativní a neprokázaný. Namítl, že soud prvního stupně neprovedl všechny stěžovatelem navržené důkazy (výslech všech policistů, přibrání znalce). Proti závěrům odvolacího soudu pak stěžovatel rovněž namítl, že nesouhlasí s tím, že pokud by v průběhu domovní prohlídky škodu způsobil (neztotožněný) policista prohlídce zúčastněný, nebyla by dána odpovědnost státu, ale přímá odpovědnost této fyzické osoby, neboť by šlo o exces. Stěžovatel považuje případný exces policisty při provádění domovní prohlídky za irelevantní ve vztahu k posouzení zákonnosti domovní prohlídky. Stát se nemůže své objektivní odpovědnosti tímto způsobem zprostit.

Ústavní soud si vyžádal kopii dovolání stěžovatele.

Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není opodstatněná.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud - vázán uplatněnými dovolacími důvody - odmítl dovolání pro nepřípustnost, když dospěl k závěru, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel v rámci uplatněného dovolání dle sice uvedl, že soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, nicméně předestřel pouze námitky neúplného zjištění skutkového stavu, neprovedení některých důkazů, nesprávného hodnocení důkazů a námitky o vadách řízení, rovněž ohledně příčinné souvislosti nevznesl námitku právního charakteru. Dle Nejvyššího soudu tak stěžovatel v dovolání nepředestřel právní otázku, natož otázku zásadního právního významu. Takové dovolací námitky tedy nemohou založit přípustnost dovolání dle .

Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a toto nenese znaky libovůle. Z odůvodnění je zřejmé, že přípustnost stěžovatelova dovolání posoudil v souladu s ustanoveními a závěry o nepřípustnosti dovolání jasně a srozumitelně vyložil. Ústavní soud nezjistil, že by závěry o nepřípustnosti dovolání byly v extrémním nesouladu s obsahem stěžovatelova dovolání.

Stěžovatel dále brojil proti rozsudku odvolacího a prvostupňového soudu. Ohledně této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh podaný opožděně.

Stěžovatel podal dovolání dle , tedy z důvodu, že věc má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že stěžovatelem vylíčené námitky představují dovolací důvod dle a dle (kdy stěžovatel nepředestřel ohledně namítaných vad právní otázku). Takové námitky však nemohou založit přípustnost dovolání dle . Stěžovatel tedy v dovolání uvedl nezpůsobilé dovolací důvody ve vztahu k přípustnosti dovolání dle . Nejvyšší soud se proto ani nemohl zabývat otázkou, zda odvolací rozhodnutí má zásadní právní význam. Jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání nezáviselo na úvaze o právním významu odvolacího rozhodnutí, ale bylo přímým a předvídatelným důsledkem toho, že stěžovatel ve svých námitkách neotevřel žádnou právní otázku a jeho námitky tak nebylo možno pod přípustnost dovolání dle občanského soudního vůbec podřadit.

Takto založené odmítnutí dovolání, které nezávisí na uvážení soudu, nýbrž je přímým a předvídatelným důsledkem, nezakládá počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ". V daném případě tedy lhůta k podání ústavní stížnosti začala stěžovateli běžet nikoliv od doručení usnesení dovolacího soudu ( ), ale již od doručení rozsudku odvolacího soudu ( ). Ústavní stížnost proti odvolacímu rozsudku tedy byla podána opožděně (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

,

ad.).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 1. 2010 č. j.

-362 odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007 č. j. -319 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2005 č. j. -271 odmítl podle jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu