Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2892/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. J., zastoupeného JUDr. Petrem Kafkou, advokátem, se sídlem ve Znojmě, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. -21 ze dne 31. května 2010, a usnesení Okresního soudu v Klatovech č. j. -8 ze dne 16. prosince 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a P. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. října 2010 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním odeslaným dne 25. 10. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich mu usnesením soudu prvního stupně nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a byla mu uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 6.080 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, a usnesením odvolacího soudu byl k jeho odvolání potvrzen výrok usnesení soudu prvního stupně ohledně návrhu na osvobození od soudních poplatků a byl změněn výrok o splatnosti soudního poplatku tak, že bylo stěžovateli uloženo zaplatit soudní poplatek do tří měsíců od právní moci usnesení. Stěžovatel tvrdí, že těmito usneseními byla porušena jeho základní práva podle y a podle a d (dále jen " ").

2. Stěžovatel rekapituluje, že uplatnil žalobu o vydání bezdůvodného obohacení v částce 152.000 Kč z titulu protiprávního zabrání pozemku. Současně s tím požádal soud o osvobození soudního poplatku, neboť je osobou sociálně slabou a nemajetnou, jeho jediným příjmem je starobní důchod ve výši 5.646,- Kč.

3. V ústavní stížnosti je konkrétně namítáno, že závěr o zjevné bezúspěšnosti uplatněné žaloby je účelový, protože stěžovatel doložil všechny dokumenty prokazující jeho vlastnictví předmětného pozemku. Požadovanou cenu sdělil stěžovatel před podáním žaloby žalovanému (zde vedlejšímu účastníkovi řízení), a nejde tedy o cenu účelově smyšlenou ve vztahu k žalobnímu návrhu. Z toho vyvozuje, že soud nemohl uzavřít, že se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, a proto se měl zabývat toliko celkovými poměry stěžovatele, které jeho žádost odůvodňují. Porušení zásady rovnosti účastníků řízení spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud poukázal na desítky jeho neúspěšných podání, avšak rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku musí být vždy vázáno na konkrétní věc a úspěšnost v minulých věcech nelze porovnávat s aktuální projednávanou věcí.

4. Ústavní soud předesílá, že č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v návrhy zjevně neopodstatněné. tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

5. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz

sp. zn.

, U 28/19 SbNU 275). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (

sp. zn.

, N 125/34 SbNU 281). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení , spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (nález

sp. zn.

ze dne 9. února 2009). Právo na soudní ochranu podle y vyžaduje, aby důvody, které vedly soud k rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, byly v odůvodnění rozhodnutí vyjádřeny dostatečně a srozumitelně (nález

sp. zn.

ze dne 15. října 2009).

6. Z odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že ten nemohl vycházet z prohlášení o osobních a majetkových poměrech stěžovatele, protože toto prohlášení stěžovatel nepředložil ve stanovené lhůtě. Soud prvního stupně tedy vyšel z toho, že stěžovatel vede u téhož soudu obdobné řízení z téhož právního titulu proti témuž žalovanému a v tomto řízení bylo stěžovateli přiznáno 50% osvobození od soudního poplatku, stěžovatel následně soudní poplatek ve zbývající výši 4.180 Kč obratem zaplatil. Z toho soud prvního stupně uzavřel, že majetkové poměry stěžovateli umožňují, aby v daném řízení uhradil soudní poplatek ve výši 6.080 Kč.

7. Odvolací soud vyšel v prvé řadě z toho, že po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby si před uplatněním žaloby vytvořil rezervu ke krytí nákladů řízení. Konkrétně ve vztahu ke stěžovateli pak dospěl k závěru, že ten svůj příjem mohl před podáním žaloby strukturovat takovým způsobem, aby měl prostředky na zaplacení soudního poplatku v dané věci. V neprospěch stěžovatele pak zahrnul do své úvahy, že je konkrétní soudní poplatek dán výší nároku, který stěžovatel vyčíslil v účelově nadhodnocené výši což vybízí k úvaze, že nejméně co do výše uplatněného nároku jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva. Konečně své stanovisko podpořil faktem, že stěžovatel podává u soudů různých stupňů desítky neúspěšných podání, což samo o sobě nemůže vést k osvobození od soudního poplatku, aniž by došlo k založení nerovnosti mezi účastníky řízení ve srovnatelných případech. Tyto úvahy odvolacího soudu (a z nich plynoucí závěry) jsou dostatečně konkrétní, podrobné, komplexní, logické a přesvědčivé a nikoliv v poslední řadě reflektují do značné míry i rozhodovací činnost Ústavního soudu v dané oblasti. Proto lze argumentaci stěžovatele považovat za pouhou polemiku, která sama o sobě není postačující k posunutí věci do ústavněprávní roviny (srov.

sp. zn.

, N). V žádném případě tedy nelze souhlasit s hlediskem stěžovatele, že by bylo rozhodnutí obecného soudu založeno na existenci množství dřívějších neúspěšných žalob stěžovatele, a že by poukaz na zjevnou bezúspěšnost žaloby, byl ze strany obecného soudu účelový či jinak svévolný. Ostatně vlastní argumentací, že to byl sám stěžovatel, kdo stanovil výši uplatněného bezdůvodného obohacení, jsou jen potvrzovány úvahy obecného soudu, proti kterým je brojeno.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu