Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
67984.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 3006/10
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná - Fryštát, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2010 sp. zn. 8 Co 227/2010 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k zásahu do jeho základních práv, "minimálně došlo k porušení čl. 96 Ústavy České republik y" (dále jen "Ústava ") a "do jeho osobnostních práv, která jsou v příkrém rozporu se zásadami spravedlivého procesu."
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. 26 C 19/2009 , když nově byla z podnětu odvolání žalované v celém rozsahu zamítnuta žaloba stěžovatele. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel v nalézacím řízení nesplnil svou povinnost tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti, o čemž měl být ze strany nalézacího soudu dle ust. § 118a o. s. ř. o. s. ř. poučen. Vadu nalézacího řízení, resp. nesplnění poučovací povinnosti, se pokusil odvolací soud v souladu s ust. § 213b odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. odstranit v rámci odvolacího řízení, což však vzhledem k omluvené neúčasti stěžovatele a jeho právního zástupce a souhlasu s jednáním v jejich nepřítomnosti nebylo možno. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a žalobu v celém rozsahu zamítl.
Stěžovatelova argumentace vychází z kritiky přílišně formálního postupu odvolacího soudu, byť dle vyjádření stěžovatele postupu souladného s občanským soudním řádem , když ten měl-li za to, že stěžovatel musí některá svá tvrzení dále doplnit, měl jej s tímto svým požadavkem seznámit a předvolat jej k dalšímu jednání. Nadto některá odvolacím soudem vytýkaná absentující tvrzení jsou dle názoru stěžovatele seznatelná z listin předložených v již nalézacím řízení.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústav y), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. III. ÚS 321/03
, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Úvodem je Ústavní soud nucen konstatovat velmi nízkou úroveň ústavněprávní argumentace stěžovatele, která, bez jakéhokoli odůvodnění, se omezuje jen na obecné konstatovaní porušení "jeho Ústavo u zaručených práv, minimálně práva dle čl. 96 Ústavy" a zcela nesrozumitelné tvrzení o tom, že došlo "k zásahu do jeho osobnostních práv, která nadto "jsou v příkrém rozporu se zásadami spravedlivého procesu" (! sic). Ústavní soud není sice vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval (srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 1191/08
ze dne 14. 4. 2009), popř. zkoumat jejich porušení i z jiných důvodů, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [ust. § 34 odst. 1 , ust. § 72 odst. 1 písm. a) a ust. § 63 zákona o Ústavním soudu , obdobně usnesení
sp. zn. II. ÚS 1310/10
ze dne 12. 5. 2010].
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že odvolací soud dospěl k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. V rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Naopak, rozhodnutí krajského soudu je pečlivě vyargumentováno a přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatele. Obecný soud tak ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistil skutkový stav, na který aplikoval přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu. Závěrem uvádí Ústavní soud, že stěžovatelem předložené námitky, směřující výhradně proti formálnímu postupu odvolacího soudu, jinak souladnému se zákonem, by za jiných okolností mohly mít svou relevanci. V nyní projednávaném případě však stěžovatel sám zvolil značně riskantní postup, když ve sporném řízení, které je ovládáno zásadou dispoziční (jejímž komponentem je i břemeno tvrzení a důkazní), omluvil svou neúčast a souhlasil s projednáním věci ve své nepřítomnosti. Jinak řečeno, stěžovatel tak sám vyvolal stav mající pro něj negativní důsledky spočívající v plném neúspěchu ve sporu, a to tím, že řádně nehájil svá práva.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu