Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
67963.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 1607/10
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Městské části Praha 4, se sídlem úřadu v Praze 4 - Nuslích, Táborská 350, právně zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010 č. j. 28 Cdo 4254/2009 -118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009 č. j. 54 Co 2/2009 -86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 9. 2008 č. j. 19 C 394/2007 -42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatelka domáhala, s odkazem na údajné porušení jejích práv zakotvených v článku 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 11 odst. 1 bod 4) Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, které bylo zahájeno k žalobě České pošty, s.p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4 (dále jen "žalobkyně").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se předmětného řízení účastnila na straně žalovaného Hlavního města Praha, se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské nám. 2 (dále jen "žalovaný"), jako vedlejší účastnice. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil jako soud odvolací rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým soud prvého stupně určil, že žalobkyni přísluší právo hospodařit s majetkem státu: stavby garáží v katastrálním území Krč, a uložil žalovanému a stěžovatelce, aby společně a nerozdílně zaplatily žalobkyni náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku podal dovolání žalovaný i stěžovatelka. Dovolací soud napadeným usnesením dovolání odmítl.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že soudy všech stupňů neprovedly řádné zhodnocení věci. Uvedla, že žalobkyně neprokázala a nedoložila žádnou smlouvu, na základě které jí svědčí nebo mohlo svědčit vlastnické právo nebo právo hospodaření ke stavbě, nedoložila delimitační protokol o převodu práv a povinností ke stavbě ze zaniklého podniku Ředitelství pošt Praha a neprokázala ani vydržení z důvodu chybějící dobré víry. Z uvedených důvodů stěžovatelka dospěla k závěru, že žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat svoji aktivní legitimaci ve sporu, ani naléhavý zájem na požadovaném určení, když stavby halových garáží tvoří jeden funkční celek pod objektem bývalého OV KSČ, z něhož přešlo vlastnictví na obec v souladu s příslušným nařízením vlády.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Provedenou lustrací ústavních stížností a následnou komparací návrhů podaných u Ústavního soudu bylo zjištěno, že proti témuž řízení brojil svojí ústavní stížností také samotný žalovaný, na jehož stranu stěžovatelka přistoupila do řízení před obecnými soudy jako vedlejší účastnice; tvrdil porušení svého práva na ochranu vlastnictví a zpochybňoval skutkové a právní závěry, ke kterým obecné soudy v řízení došly. Uvedená ústavní stížnost žalovaného byla vedena u Ústavního soudu pod
sp. zn. II. ÚS 1749/10
a Ústavní soud o ní rozhodl svým usnesením ze dne 30. 9. 2010 tak, že jí jako zjevně neopodstatněnou odmítl (usnesení dostupné in http://nalus.usoud.cz ). Ústavní soud proto zvážil argumenty obsažené v ústavní stížnosti stěžovatelky, posoudil obsah odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů a vzhledem k tomu, že závěry učiněné v jeho citovaném usnesení plně dopadají i na projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že i projednávaná ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neseznal, že by musel od důvodů svého předcházejícího rozhodnutí ustoupit, naopak se s nimi nadále ztotožňuje, a proto na ně pro stručnost také v projednávané věci plně odkazuje.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení, jehož se stěžovatelka rovněž dovolávala. Článek 36 Listin y je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud z příslušných rozhodnutí ověřil, že právní názor, k němuž obecné soudy dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež evidentně není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávané věci se obecné soudy zabývaly i námitkami, které stěžovatelka v řízení přednesla, a věnovaly jim náležitou pozornost v odůvodnění svých rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu