Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2889/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti ATNOS, spol. s r.o., sídlem Hostivice, Prostřední 863, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Praha, Štupartská 599/4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2010 ve věci sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedenému usnesení, kterým mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces a na zákonného soudce garantované v ustanovení d.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto, že k projednání žaloby, kterou se společnost KREINER, spol. s r.o. domáhala na stěžovatelce zaplacení částky ve výši 355.083,- Kč s příslušenstvím, jsou dle ustanovení . v prvním stupni příslušné krajské soudy.

Stěžovatelka považuje rubrikované usnesení vrchního soudu za rozhodnutí porušující její právo na zákonného soudce, neboť dle jejího názoru by měl být věcně příslušný k projednání žaloby v první instanci soud okresní, neboť jednak dvě ze tří předmětných faktur nedosahují částky 100.000,- Kč a jednak nebylo prokázáno, že daný právní vztah byl ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku právním vztahem obchodněprávním. Nadto se stěžovatelka dovolává porušení práva na spravedlivý proces, neboť napadené usnesení neobsahuje konkrétní a přezkoumatelné odůvodnění, jelikož se nikterak nevyrovnává se stěžovatelčinými námitkami a pouze parafrázuje ustanovení . .

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

K možnosti ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o věcné příslušnosti v dosud neskončeném soudním řízení, o což se v projednávané věci výlučně jedná, se Ústavní soud vyjadřuje ve své judikatuře značně zdrženlivě. Z hlediska ústavně zakotvené dělby moci především obecným soudům přísluší zabývat se výkladem pojmů tzv. podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci; při ústavněprávním přezkumu procesního rozhodnutí o věcné příslušnosti se proto musí ústavní soud v prvé řadě řídit zásadou subsidiarity a principem minimalizace zásahů Ústavního soudu (srov. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

a

).

K věcnému přezkumu napadeného procesního rozhodnutí, jež není zásadně způsobilé samo o sobě porušit základní práva stěžovatelů, přikračoval proto Ústavní soudu pouze ve zcela výjimečných případech, kdy interpretace rozhodných zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že mohla ve svém důsledku vést k porušení práva na spravedlivý proces (srov. nálezy ve věcech

sp. zn.

,

,

a

). Do této kategorie přináleží i nález ze dne 2. 9. 2010 ve věci

sp. zn.

, v němž dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesení, jímž rozhodoval Vrchní soud v Praze o věcné příslušnosti dle ustanovení , není ústavně konformním způsobem odůvodněno. V souvislosti s nálezem

sp. zn.

je třeba zdůraznit, že se od projednávané věci značně skutkově i právně odlišuje.

Ze stručného odůvodnění napadeného usnesení je zjevné, že vrchní soud dospěl k právním závěrům, kterým stěžovatelka projednávanou ústavní stížností neoponuje způsobem, jímž by prima facie vyvolávala pochybnosti o jeho ústavní konformitě (nebo alespoň logické konzistentnosti). Vrchní soud se implicite vyrovnal se stěžovatelčinou námitkou, že předmětný právní vztah nevznikl v režimu obchodního zákoníku, stejně jako s tvrzením, že dvě ze tří dílčích plnění nepřekračují částku 100.000,- Kč. Odůvodnění napadeného usnesení je proto namístě považovat za ústavně konformní, a to nejen ve smyslu ustanovení , ale i ve světle závěrů obsažených ve výše uvedeném nálezu.

Aplikoval-li tedy vrchní soud v projednávané věci ustanovení . za situace, kdy stěžovatelka nekonkretizovala své tvrzení, že žalovaný závazek vznikl vně podnikatelských činností obou kontraktujících stran, respektive že se jedná o tři dílčí plnění, nezakládá tento postup vrchního soudu zjevný exces, jenž by odůvodňoval kasační intervenci Ústavního soudu, neboť stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředestřela žádnou skutečnost (tvrzení), z něhož by bylo lze alespoň usuzovat, že žalovaná částka vyvěrá ze tří samostatných smluvních vztahů uzavřených mimo rámec podnikatelských aktivit žalobkyně a stěžovatelky.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor vrchního soudu učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle , o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu