Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 9 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (14)67989.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 2653/10
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. R., zastoupeného JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou, se sídlem Čs. armády 2168, 440 01 Louny, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č. j. 15 Cmo 44/2010 -235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č. j. 15 Cmo 44/2010 -235, byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 43,040.000 Kč. Ve výroku II. o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, žalovanému (stěžovateli) se náhrada nákladů nepřiznává. Odvolací soud aplikoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 150 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř. "), a důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v tom, že žalovaný při zpeněžování nemovitostí postupoval v rozporu se souhlasem konkursního soudu s jejich prodejem mimo dražbu.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Hlavní námitka spočívá v tom, že aplikace § 150 o. s. ř. o. s. ř. odvolacím soudem vykazuje známky soudní libovůle, neboť vytýkané porušení souhlasu konkursního soudu při zpeněžování konkursní podstaty mimo dražbu je zcela mimo zjištěný a zjistitelný skutkový stav.
III.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu "). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
6. V dané věci Ústavní soud při opatřování spisu od Krajského soudu v Ústí nad Labem zjistil, že ve věci bylo žalobcem (tedy protistranou) podáno dovolání k Nejvyššímu soudu [tuto skutečnost přitom ověřil i z databáze Ministerstva spravedlnosti (viz http://infosoud.justice.cz/)]. Může se jednat pouze o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přestože se jedná o dovolání podané žalobcem (protistranou), a stěžovatel tedy při podání ústavní stížnosti, která by jinak byla včasná a řádná, nemohl předpokládat, že dovolání bude ve věci podáno, platí výše uvedená argumentace ohledně subsidiarity ústavní stížnosti i v tomto případě. Jedná se totiž o to, že pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů (v případě že by dovolání bylo vyhověno, byl by zrušen současně i akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení). Pokud by se Ústavní soud naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, a podání ústavní stížnosti je tedy v dané chvíli předčasné. Stěžovatel bude moci podat ústavní stížnost, a to i pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, až po rozhodnutí Nejvyššího soudu (v případě, že dovolání nebude vyhověno), resp. až po úplném skončení věci (pokud Nejvyšší soud dovolání vyhoví).
7. Výše uvedenou argumentaci podporuje i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soffer proti České republice, který postup Ústavního soudu, jenž odmítl ústavní stížnost stěžovatelky pro předčasnost z důvodu souběžně podaného dovolání jiným účastníkem řízení (protistranou), shledal souladným s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soud pro lidská práva m.j. uvedl, že "projednávání téhož případu současně dvěma soudními orgány by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty (viz, mutatis mutandis, Zvolský a Zvolská proti České republice, č. 46129/99, § 53, ESLP 2002-IX)".
8. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. listopadu 2010
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj