Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2175/10

Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Petrem Cardou, advokátem ve Svitavách, Pod Věží 3, proti výroku I a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2010 č. j. -208, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ze dne 27. 7. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení výroku I a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2010 č. j. -208. Dle tvrzení stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v y, d a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze stěžovatelkou předložené kopie napadeného rozsudku a z Ústavním soudem vyžádaných dalších listin od Okresního soudu v Blansku (tj. dalších rozhodnutí v dané věci a odvolání stěžovatelky ze dne 4. 8. 2010) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 23. 9. 1997 proti třem žalovaným žalobu na náhradu škody, jíž se domáhala nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (po pracovním úrazu) za dobu od listopadu 1994 do září 1996. Řízení proti těmto třem žalovaným bylo postupně zastaveno a do řízení vstoupili jako žalovaní konkrétní pojišťovna a Česká republika. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 26. 11. 2003 č. j. -107 žalobu vůči oběma žalovaným zamítl a odvolací soud následně tento rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. obě předchozí rozhodnutí zrušil; zavázal obecné soudy právním názorem. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 2. 9. 2009 č. j. -174 rozhodl tak, že výrokem I uložil žalované pojišťovně zaplatit stěžovatelce konkrétní částku s příslušenstvím a výrokem II žalobu vůči státu zamítl. Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 9. 4. 2010 č. j. -208 rozhodl tak, že výrokem I změnil výrok I prvostupňového rozsudku tak, že žalobu vůči pojišťovně zamítl; současně ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a pojišťovnou. Výrokem IV pak odvolací soud zrušil zamítavý výrok II prvostupňového rozsudku (i navazující nákladový výrok IV prvostupňového rozsudku) ohledně nároku stěžovatelky vůči státu a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení (na základě zjištěných skutečností a výkladem právních předpisů dospěl k závěru, že povinnost k náhradě nemá pojišťovna nýbrž stát). Okresní soud v Blansku následně rozsudkem ze dne 16. 6. 2010 č. j. -225 žalobu stěžovatelky proti státu zamítl z důvodu promlčení nároku (s tím, že námitka promlčení byla státem vznesena v roce 2009). Stěžovatelka podala dne 4. 8. 2010 proti tomuto rozsudku odvolání, kde argumentovala proti závěrům okresního soudu o promlčení nároku vůči státu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka shrnula dosavadní rozhodnutí obecných soudů ve věci. Uvedla, že ve věci nebylo zřejmé, na koho přešly závazky z titulu odpovědnosti za pracovní úraz stěžovatelky. Uvedla, že proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2010 č. j. -208 již není přípustné dovolání a žaloba proti pojišťovně tak byla pravomocně zamítnuta. Za této situace proto z opatrnosti podává ústavní stížnost proti výroku I a III daného rozsudku krajského soudu, neboť pokud by závěrečné hodnocení posledního rozhodujícího orgánu bylo takové, že za škodu odpovídá pojišťovna (a nikoliv stát), nebylo by již možné změnit rozsudek (výrok I a III) krajského soudu z důvodu uplynutí lhůt pro přezkoumání pravomocného rozhodnutí. Stěžovatelka konstatovala, že bylo prokázáno, že utrpěla úraz, a poukazuje na to, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. vyplývá závěr, že její nárok měl být uspokojen jedním ze dvou žalovaných (pojišťovnou nebo státem); nižší soudy měly zjistit, který z těchto dvou žalovaných má povinnost nárok uspokojit. Stěžovatelka uvedla, že dle výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2010 č. j. -208 takovou povinnost nemá pojišťovna (nýbrž stát), a dle následného rozsudku Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 16. 6. 2010 č. j. -225 takovou povinnost nemá (ani) stát. Stěžovatelka konstatuje, že pokud i toto rozhodnutí okresního soudu nabude právní moci, rozhodnou okresní a krajský soud v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu, neboť její nárok neuspokojí ani pojišťovna ani stát; v tom spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a porušení jejího legitimního očekávání, že žalobě bude vyhověno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), může fyzická nebo právnická osoba podat podle písm. d)y ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

V dané věci stěžovatelka tvrdí porušení svých základních práv a odkazuje na konkrétní články, které měly být porušeny, avšak z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti nejsou zřejmé žádné důvody nasvědčující porušení jejích ústavně zaručených práv napadeným výrokem I (a III) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2010 č. j. -208. Stěžovatelka nevznesla v ústavní stížnosti žádnou argumentaci, která by směřovala proti skutkovému a právnímu závěru krajského soudu nacházejícím svůj odraz v zamítnutí stěžovatelčiny žaloby vůči pojišťovně. Není tedy zřejmé, že by tento závěr krajského soudu stěžovatelka vůbec považovala za nesprávný, natož za protiústavní. Naopak je zřejmé, že stěžovatelka podala ústavní stížnost toliko "z opatrnosti", když neví, jak bude rozhodnuto ve věci ohledně jí uplatněného nároku vůči státu. Takový důvod ústavní stížnosti však nijak nesvědčí o protiústavnosti závěru krajského soudu učiněného ve výroku I jeho rozsudku. Rovněž námitka o postupu nižších soudů v rozporu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu je nepřípadná (z hlediska důvodu, který stěžovatelka předestírá), když výrok I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2010 č. j. -208 nepředstavuje vedle konečného (zamítavého) rozhodnutí o nároku vůči pojišťovně také konečné (zamítavé) rozhodnutí o nároku vůči státu; ohledně nároku vůči státu řízení dosud probíhá (navíc okresní soud zamítl žalobu vůči státu z důvodu promlčení a nikoliv proto, že by dospěl k opačnému závěru než odvolací soud pokud jde o posuzování přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto postupoval dle a ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu