Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2035/10

Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. A., zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem v Hradci Králové, Resslova 1253, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2009 č. j. -180 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 7. 2009 č. j. -156, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 12. 7. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen "") a písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo být považován za nevinného, dokud nebude řádně prokázána jeho vina, ve smyslu y a Úmluvy, porušen měl být rovněž y (a to ze strany Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu).

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 2 roky, dále pak mu byl uložen peněžitý trest ve výši 20 000 Kč a pro případ, že by nebyl tento trest vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Následně Krajský soud v Hradci Králové podle § 256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl stěžovatelovo odvolání, a to usnesením napadeným touto ústavní stížností. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že "zárodek porušení" jeho základních práv leží v rozhodnutí soudu prvního stupně a že odvolací a ani dovolací soud příslušná pochybení nenapravily. Konkrétně pak stěžovatel vytýká soudu prvního stupně způsob, jakým hodnotil důkazy (a v této souvislosti namítá, že některé důkazy ve svém hodnocení zcela pominul), že - spolu s odvolacím soudem - porušil princip presumpce neviny a že se odvolací soud řádně nevypořádal s jeho "odvolacími" námitkami. Pokud jde o soud dovolací, stěžovatel mu vytýká totožná pochybení s tím, že na trestní řízení je třeba nahlížet v jeho celistvosti, a proto prý měl Nejvyšší soud s ohledem na povinnost poskytovat ochranu základním právům tato pochybení zhojit.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [, 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud zrušil mj. usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., tedy z důvodu, který zákon nepřipouští. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že stěžovatel (formálně) uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jím uplatněné námitky, které směřují do tzv. důkazního řízení, tento dovolací důvod nenaplňují. Stěžovatel přitom v odůvodnění ústavní stížnosti žádné konkrétní námitky vůči tomuto rozhodnutí, resp. proti závěrům v něm obsaženým nevznáší. Za tohoto stavu může Ústavní soud, jak též plyne z již ustálené judikatury, toliko zkoumat, zda příslušné závěry dovolacího soudu stran (ne)naplnění zákonem přepokládaného dovolacího důvodu jsou řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zdůvodněny, přičemž v tomto ohledu ale Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, a tak mu nezbylo, než ústavní stížnost v této části posoudit jako zjevně neopodstatněný návrh. Možno dodat, že k podmínkám, za jakých může Nejvyšší soud poskytovat ochranu (základním) právům, se tentýž soud vyjádřil ve svém, ústavní stížností napadeném usnesení, přičemž Ústavní soud v těchto závěrech nic závadného neshledal, a tak na ně stěžovatele plně odkazuje.

Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, v níž je napadáno rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, Ústavní soud poukazuje jednak na ustanovení , dle něhož lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, a jednak na ustanovení , dle kterého byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Dovolání v trestním řízení ( a násl. tr. ř.) přitom není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (, ), vždy (viz např. usnesení ze dne 27. 10. 2009

sp. zn.

, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů jím není např. tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm rovněž počíná běh 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti ( ); dobrodiní ustanovení se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".

Pokud tedy napadené usnesení dovolacího soudu nebylo možno považovat za "poslední procesní prostředek", běh šedesátidenní lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu nutno odvíjet právě již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Byť Ústavnímu soudu není známo přesné datum zmíněného doručení (zřejmě se tak stalo v měsíci listopadu roku 2009), již ze skutečnosti, že stěžovateli muselo být usnesení odvolacího soudu doručeno přede dnem 14. 4. 2010, kdy bylo vydáno napadené usnesení Nejvyššího soudu, a ústavní stížnost byla podána (elektronickou cestou) dne 14. 7. 2010, je zřejmé, že uvedená zákonná lhůta dodržena být nemohla.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení a odst. 2 písm. a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu