Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2110/08

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. D., zastoupené JUDr. Jiřím Veselým, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Josefská 15, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. -102 ze dne 4. 10. 2005 a Krajského soudu v Brně č. j. -120 ze dne 27. 5. 2008, spolu s návrhem, jak má Okresní soud Brno-venkov rozhodnout, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení svých práv, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, kterým bylo výrokem I. rozhodnuto, že nemovitosti, tvořící společné jmění manželů žalovaného a stěžovatelky, připadají do výlučného vlastnictví žalovaného, výrokem II. bylo rozhodnuto, že se zrušuje jejich podílové spoluvlastnictví k specifikovaným nemovitostem a tyto se přikazují do výlučného vlastnictví žalovaného a výrokem III. byly vypořádány nároky ze zaniklého společného jmění manželů a podílového spoluvlastnictví tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce částku 1 757 000 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Žalovaný se proti bodu III. rozsudku soudu prvního stupně odvolal a dožadoval se poskytnuté delší lhůty k zaplacení uvedené částky.Krajský soud v Brně odvolání nevyhověl a výrok III. rozsudku okresního soudu potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně tak ve výrocích I. a II. nabyl právní moci dne 7. 11. 2005, výrok III. až dne 30. 6. 2008.

Stěžovatelka rovněž požaduje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje, aby soudu prvního stupně bylo uloženo rozhodnout o tom, k jakému datu se vztahuje lhůta šesti měsíců, ve které jí měla nebo má být poskytnuta uvedená částka.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nerozhodl rozsudkem, jak je mu uloženo v , ale pouze usnesením, čímž stěžovatelku s největší pravděpodobností zbavil možnosti zajistit nápravu dovoláním. Dovolání stěžovatelka přesto podala.

Stěžovatelka dále namítá, že lhůta pro peněžní plnění není v rozsudku soudu prvého stupně přesně vyjádřena a dle jejího názoru by měl být rozsudek doplněn o údaj, ke kterému výroku se lhůta šesti měsíců vztahuje.

Dle stěžovatelky se oba soudy dopustily porušení jejího práva na soudní ochranu, neboť byla poškozena nejasným a různý výklad připouštějícím rozhodnutím soudu.

Ústavní soud z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010 čj. -154 (doručeného mu dne 21. 10. 2010) zjistil, že dovolání stěžovatelky proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o lhůtě k plnění, bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť nesměřovalo proti rozhodnutí ve věci samé (rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností napadeno není).

Ústavní soud po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle ust. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( cit.zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci není standardním postupem možná.

Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti i z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka proti rozhodnutí, resp. výroku III. soudu prvého stupně, kterým byla žalovanému stanovena lhůta k plnění, odvolání nepodala. Z obsahu ústavní stížnosti i z vyjádření stěžovatelky k odvolání žalovaného přitom jednoznačně vyplývá, že s délkou lhůty stanovenou žalovanému k plnění nesouhlasila a výrok soudu prvního stupně považovala za nejednoznačný.

Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, aniž však vyčerpala procesní prostředek k ochraně jejího práva určený, tj. v daném případě odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Skutečnost, že odvolací soud ve věci rozhodoval k odvolání žalovaného (který v něm uplatnil zcela jiné námitky, než vznáší stěžovatelka) a že stěžovatelka podala dovolání, které však bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neznamená, že by stěžovatelka, která tvrdí, že rozhodnutím soudu (v důsledku jeho nejednoznačnosti) došlo k porušení jejího práva, nemusela před podáním ústavní stížnosti vyčerpat zákonný prostředek k ochraně jejího práva.

Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat odůvodněností ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle ustanovení odmítnul jako návrh nepřípustný. Návrh, aby Ústavní soud soudu prvního stupně uložil znovu rozhodnout o tom, k jakému datu se vztahuje lhůta šesti měsíců, ve které stěžovatelce měla nebo má být poskytnuta předmětná částka, je třeba odmítnout dle jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2010

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj