Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2254/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem Holandská 878/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. -163, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2009, č. j. -41, a proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 25. 1. 2009, č. j. KUJI 9994/2009, sp. zn. PS/116/AS/2, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel byl na základě rozhodnutí Městského úřadu ve Žďáře nad Sázavou, odboru dopravy, ze dne 9. 11. 2007, č. j. OD/1133/07/ZK, uznán vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. a proti občanskému soužití podle ust. , o přestupcích, a byla mu uložena pokuta ve výši 40.000,- Kč a dále zákaz řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců.

Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 25. 1. 2009, č.j. KUJI 9994/2009, sp. zn. PS/116/AS/2 zamítnuto jako nepřípustné. Podle uvedeného rozhodnutí stěžovatel odmítl citované rozhodnutí Městského úřadu ve Žďáře nad Sázavou, odboru dopravy, ze dne 9. 11. 2007, č. j.: OD/1133/07/ZK, opakovaně převzít; následně mu bylo doručováno rovněž prostřednictvím Městské policie a byl mu ustanoven opatrovník, jenž podal proti předmětnému rozhodnutí městského úřadu opravný prostředek.

Proti citovanému rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 8. 2009, č. j. -41, zamítl. Konstatoval, že již v případě oznámení o zahájení správního řízení si stěžovatel zásilku obsahující oznámení v úložní době nevyzvedl. Současně správní orgán požádal Policii ČR o doručení této písemnosti, stěžovatel se na oddělení osobně dostavil, zásilku však odmítl převzít. Byl poučen o důsledcích odmítnutí převzetí zásilky. Zásilka obsahující opětovné předvolání k ústnímu jednání byla stěžovateli doručována prostřednictvím Městské policie, stěžovatel se však k ústnímu jednání nedostavil a z jednání se neomluvil. Následně byl učiněn pokus doručit stěžovateli rozhodnutí ve věci ze dne 9. 11. 2007 prostřednictvím Policie ČR a stěžovatel opět odmítl zásilku převzít. Rozhodnutí bylo doručováno rovněž Městskou policií, avšak se stejným výsledkem. Proto krajský soud uzavřel, že bylo spolehlivě zjištěno, že stěžovatel opakovaně odmítal přebírat písemnosti a rovněž se nedostavil k ústnímu jednání. Opatrovník byl proto stěžovateli ustanoven k ochraně jeho procesních práv. Z odvolání, které opatrovník podal, vyplývá, že stěžovatel byl s přestupkem seznámen, byť skutkový stav popisoval odlišně. Byl to stěžovatel, kdo se svým přístupem připravil o svá procesní práva. Zamítnutí jeho odvolání pro nepřípustnost proto nebylo důsledkem tvrzené nezákonnosti postupu žalovaného, ale odrazem zásady, že právo náleží bdělým, nikoli těm, jejichž "taktizování jde viditelně na úkor této bdělosti". Opatrovník podal proti rozhodnutí ze dne 9. 11. 2007 odvolání, o odvolání žalovaný rozhodl a žaloba proti rozhodnutí žalovaného podána nebyla. Pokud následně stěžovatel podal znovu proti rozhodnutí ze dne 9. 11. 2007 odvolání, směřovalo proti již v té době pravomocnému rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2009, č. j. -41, podal stěžovatel kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. -163, zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého základního práva na spravedlivý proces dle a d, a proto navrhuje zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Jeho konkrétní námitky jsou uvedeny v následující části tohoto usnesení.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že jestliže mu bylo doručováno předmětné rozhodnutí prostřednictvím Městské policie, on sám byl Městskou policií zastižen, avšak odmítl doručované rozhodnutí převzít, nemohly být splněny předpoklady ustanovení opatrovníka, tak jak je uvedeno v . Pokud se jedná o druhou podmínku v , tedy o případ, kdy se prokazatelně nedaří doručovat, pak bylo možné stěžovateli rozhodnutí doručit prostřednictvím fikce dle .

1) Tu Ústavní soud konstatuje, že i kdyby bylo možné přisvědčit stěžovateli, že nemohly být splněny předpoklady ustanovení opatrovníka, neboť předmětná zásilka byla stěžovateli doručena prostřednictvím fikce dle , porušení základních práv a svobod (základního práva na spravedlivý proces) by to značit nemohlo. To již proto, že postup doručování opatrovníkem byl (paradoxně) stěžovateli více ku prospěchu než doručení fikcí. Jeho opatrovník totiž po svém ustanovení podal za stěžovatele včas odvolání. Kdyby bylo doručeno fikcí, opatrovník by nebyl ustanoven, a stěžovateli by plynula lhůta podání odvolání pouze v délce 15 dnů ( ). Stěžovatel však sám podal odvolání teprve tehdy, když mu byla na jeho žádost zaslána kopie písemného vyhotovení rozhodnutí o odvolání podaného předtím jeho opatrovníkem (srov. str.1, str. 2 nahoře a str. 3 dole napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Z uvedeného proto plyne, že citovaná námitka je zjevně neopodstatněná.

2) Týž závěr lze dovodit i z následující argumentace.

Stěžovatel svoji námitku, že proces nebyl spravedlivý, spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek správněprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu; to mu však nepřísluší. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna, a to i v otázce, proč došlo k ustanovení opatrovníka (srov. např. str. 4 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu), a to je pro ústavněprávní přezkum postačující. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném právním názoru kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; tím jsou jeho přezkumné možnosti vyčerpané.

3) Zjevná neopodstatněnost citované námitky je zřejmá i z dalšího důvodu.

Jak uvedl Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí (str. 4), "Ve věci nebylo sporu, že stěžovateli se doručovat nedařilo. Svědčí o tom záznam Policie ČR ze dne 7. 9. 2007, ze kterého vyplývá, že se stěžovatel dostavil na oddělení, avšak poté, kdy zjistil, že jde o zásilku z odboru dopravy uvedl, že ji odmítá převzít. Obdobně byla doručována zásilka obsahující správní rozhodnutí ze dne 9. 11. 2007. Rovněž tuto zásilku stěžovatel odmítl převzít, jak o tom svědčí záznam ze dne 22. 11. 2007 spolu s vyhotovenou fotodokumentací. V obdobný závěr ústí záznam Městské policie ze dne 19. 12. 2007, ze kterého vyplývá, že správní rozhodnutí bylo i tímto způsobem doručováno s tím, že stěžovatel odmítl zásilku převzít... Lze konstatovat, že na jedné straně ze správního spisu zřetelně vyplývá nekonstruktivní postoj stěžovatele směrem k případné realizaci svých procesních práv (opakované odmítání převzít doručovanou zásilku, neúčast při jednání) jevící znaky účelovosti, aby následně stěžovatel v soudním a zejména kasačním řízení presentoval svoji enormní snahu svá práva v řízení řádně hájit... Stěžovatel začal ve správním řízení aktivně vystupovat paradoxně až poté, kdy správní rozhodnutí nabylo právní moci. Do té doby směrem k řádnému a efektivnímu uplatňování svých práv rozhodně nepostupoval.".

Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku vyslovil, že to byl žalobce, kdo se svým přístupem připravil o svá procesní práva. Zamítnutí odvolání žalobce pro nepřípustnost proto nebylo důsledkem tvrzené nezákonnosti postupu žalovaného, ale odrazem zásady, že právo náleží bdělým, nikoli těm, jejichž taktizování jde viditelně na úkor této bdělosti.

Zde Ústavní soud přijímá dílčí závěr, že pokud by byl stěžovatel hájil adekvátně svá práva a zájmy v předchozím řízení (zejména pokud by byl neodmítal přebírat zásilky ze strany správního orgánu prvního stupně), nebyl by mu opatrovník ustanoven vůbec. Námitky zpochybňující dostatečnost zajištění a ochrany stěžovatelových práv cestou opatrovníka zde tedy vyznívají poněkud paradoxně a účelově.

III.

Stěžovatel též namítl, že k doručování písemnosti prostřednictvím Městské policie vůbec nedošlo. Zde tvrdí opak, než je uvedeno v napadených rozhodnutích Nejvyššího správního soudu a krajského soudu (srov. např. rekapitulaci napadeného rozsudku krajského soudu na str. 2 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěžovatel však v tomto směru neargumentuje vůbec. Podstatné ovšem je, že i kdyby k doručování písemnosti prostřednictvím městské policie opravdu nedošlo, stěžovatel nepopírá, že došlo k opakovaném doručování písemností prostřednictvím Policie ČR (oznámení o zahájení správního řízení a rozhodnutí ve věci ze dne 9.11.2007).

IV.

Dále stěžovatel namítá, že opatrovník by měl být osobou, která by měla chránit a uplatňovat práva a oprávněné zájmy účastníka, který z důvodů uvedených v zákoně tato práva nemůže vykonávat sám. Stěžovatel však měl v předmětné době se svým otcem - opatrovníkem - "ne zrovna vřelý vztah". Podstatné však je, zda v době doručení prvostupňového rozhodnutí ve věci samé a v průběhu lhůty k odvolání byla práva stěžovatele jako účastníka řízení dostatečně zajištěna a chráněna. Z postupu opatrovníka je podle stěžovatele zřejmé, že tomu tak nebylo, neboť se výkonu funkce opatrovníka bránil a odvolání proti rozhodnutí ve věci samé podal pouze formálně, bez řádného odůvodnění.

1) Ve vztahu k této námitce lze pouze zopakovat, že pokud by byl stěžovatel hájil adekvátně svá práva a zájmy již v předchozím řízení (že by zejména neodmítal přebírat zásilky ze strany správního orgánu prvního stupně), nebyl by mu opatrovník ustanoven vůbec. Námitky stěžovatele zpochybňující dostatečnost zajištění a ochrany jeho práv opatrovníkem, tedy - jak již bylo uvedeno - budí dojem toliko účelový.

2) Zde lze rovněž citovat relevantní část napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (str. 5 nahoře), který se s touto námitkou stěžovatele řádně vypořádal:

"Jestliže krajský soud z uvedených skutkových zjištění uzavřel, že byly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka žalobci a že žalobce byl seznámen s rozhodnutím o přestupku, nelze tvrdit, že se krajský soud žalobními námitkami nezabýval. Naopak k žalobní námitce, že opatrovník podal odvolání pouze formálně bez řádného odůvodnění, krajský soud konstatoval, že opatrovník tím, že odvolání podal, nepostupoval formálně, ale učinil úkon hájící práva stěžovatele. To vše za situace, kdy stěžovatel se aktivně vyhýbal přebírání veškerých písemností. K žalobní námitce, že funkci opatrovníka nemůže vykonávat osoba, která má k účastníkovi negativní vztah, lze doplnit, že žalovaný měl vedle povinnosti rozhodnout o podaném odvolání rovněž povinnost rozhodnout o odvolání opatrovníka proti usnesení, kterým byl opatrovníkem ustanoven. Tak učinil rozhodnutím ze dne 21. 4. 2008, kde uvedl, proč má zato, že byly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka žalobci a proč je vhodnou osobou otec žalobce. V této souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, čj. - 95 konstatoval, že "účinky usnesení správního orgánu o ustanovení opatrovníka nastávají již okamžikem doručení tohoto usnesení opatrovníkovi, neboť jde o rozhodnutí předběžně vykonatelné ( , a z roku 2004). Ustanovený opatrovník je tedy povinen konat jako zástupce účastníka řízení již od okamžiku doručení usnesení o ustanovení opatrovníka, a to i tehdy, pokud se proti tomuto rozhodnutí posléze odvolal." Lze konstatovat, že na jedné straně ze správního spisu zřetelně vyplývá nekonstruktivní postoj stěžovatele směrem k případné realizaci svých procesních práv (opakované odmítání převzít doručovanou zásilku, neúčast při jednání) jevící znaky účelovosti, aby následně stěžovatel v soudním a zejména kasačním řízení presentoval svoji enormní snahu svá práva v řízení řádně hájit."

3) Ústavní soud k námitce stěžovatele o postupu opatrovníka, který údajně řádně neodůvodnil odvolání, podotýká - nad její rámec - že z plyne, že odvolací správní orgán vždy a bez ohledu na rozsah námitek uvedených v odvolání přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy (srov. Jemelka, L., Podnělíčková, K., Bohadlo, D.: , 2. vydání, C.H.Beck, 2009, Praha, str. 337).

V.

Stěžovatel dále namítá porušení práva na zákonného soudce dle y. Uvádí v konkrétnostech, že "podal stížnost proti průtahům v řízení před Nejvyšším správním soudem předcházejícímu vydání rozhodnutí. Na tuto stížnost reagoval předseda Nejvyššího správního soudu JUDr. Josef Baxa, omluvou, že v období od 26.1.2010 do 30.4.2010 nebyl ve věci učiněn žádný úkon (v kopii přiloženo). Následovalo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dne 29.4.2010 !, přičemž rozhodl senát v jiném složení, než před podáním stížnosti. Stěžovatel komunikoval se soudkyní JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, Ph.D., (4 dopisy Nejvyššího správního soudu podepsané soudkyní JUDr. Šimáčkovou, které je stěžovatel ochoten předložit) a senát následně rozhodl ve složení JUDr. Mazanec, JUDr. Passer a Mgr. Hipšr, aniž by tuto výměnu soud stěžovateli zdůvodnil.".

Zde jde však zjevně o stěžovatelův omyl. Totiž, již z přípisu předsedy Nejvyššího správního soudu muselo být stěžovateli zřejmé, že v jeho věci existovaly dvě spisové značky. Jak uvádí předseda Nejvyššího správního soudu, stěžovatelova "kasační stížnost včetně návrhu o přiznání odkladného účinku byla doručena Nejvyššímu správnímu soudu na vědomí (vedle Krajského soudu v Brně) dne 23.10.2009 a byla zapsána pod sp. zn. . Spis Krajského soudu v Brně byl Nejvyššímu správnímu soudu předložen k rozhodnutí o kasační stížnosti dne 26.1.2010.". O stěžovatelově věci sp. zn. ostatně píše Nejvyšší správní soud i na str. 3 nahoře napadeného rozsudku. Přitom věc sp. zn. byla vyřízena dne 29.10.2009 (srov. www.nssoud.cz). Jak zjistil Ústavní soud telefonickým dotazem na Nejvyšším správním soudu, věc sp. zn. byla přidělena právě soudkyni Kateřině Šimáčkové. To potom vysvětluje, že jejím jménem dostal snad stěžovatel určité přípisy. Zde stěžovatel nerozlišuje, že napadený rozsudek - mající č. j. , která byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena (nikoli jen na vědomí) - spolu se spisem - až dne 26. 1. 2010. K porušení základního práva na zákonného soudce tedy zjevně nedošlo.

VI.

Stěžovatel konečně uvádí, že podání stížnosti na průtahy k Nejvyššímu správními soudu mu bylo na újmu tím, že k rozhodnutí došlo velmi záhy (v řádu několika dnů), a to zamítnutím kasační stížnosti v celém rozsahu. Tím má stěžovatel patrně na mysli, že se Nejvyšší správní soud mu napadeným rozsudkem revanšoval za to, že si na něj stěžoval, leč žádný důkaz pro to neuvádí. Vychází jen ze skutečnosti, že kasační stížnosti byla zamítnuta. To přirozeně nestačí. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek řádně, přesvědčivě odůvodnil, z ničeho neplyne, že by byl aktem revanše vůči stěžovateli. Stěžovatelova námitka je tak ryzí spekulací a je proto zjevně neopodstatněná.

VII.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost svým usnesením jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. odmítl.

Se zřetelem k tomu Ústavní soud nevyzýval stěžovatele ani k odstranění nesouladu mezi plnou mocí a petitem (a odůvodněním) ústavní stížnosti, neboť ústavní stížnost by nutně byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná jak v případě petitu dle ústavní stížnosti (tak se tomu stalo v tomto usnesení), tak v případě petitu dle plné moci (směřujícího jen proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu). Řízení o této ústavní stížnosti by se zbytečně protahovalo a stěžovatel a jeho právní zástupce by byli nuceni formálně činit další úkon v tomto řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavní soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2010

Vojen Güttler v. r.

předseda senátu