Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2694/10

Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., právně zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem AK se sídlem Sokolovská 22, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. prosince 2008 č. j. -109 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2010 č. j. -169, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 9 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. září 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. prosince 2008 č. j. -109, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2010 č. j. -169, a to pro porušení článku 11 a článku 36 d (dále jen " ").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 10. prosince 2008 č. j. -109 Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobci F. V. úroky z prodlení ve výši 3 % p. a. z částky 400 677,- Kč za období od 30. října 2004 do 30. dubna 2007 (výrok pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni R. U. úroky z prodlení ve výši 3 % p. a. z částky 400 677,- Kč za období od 30. října 2004 do 30. dubna 2007 (výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci A. V. úroky z prodlení ve výši 3 % p. a. z částky 400 677,- Kč za období od 30. října 2004 do 30. dubna 2007 (výrok pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně) a konečně uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 42 435,- Kč (výrok pod bodem IV. rozsudku soudu prvního stupně).

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2010 č. j. -169 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. prosince 2008 č. j. -109 potvrzen (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu) a dále byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 18 019,- Kč (výrok pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v řízení před obecnými soudy uplatnila námitku, že podaná žaloba (poskytnutí ochrany v podobě úroků z prodlení) je v rozporu s dobrými mravy a k tomuto svému tvrzení navrhla rovněž řadu důkazů. Obecné soudy tuto její námitku shledaly nedůvodnou, aniž v tomto směru provedly důkazy stěžovatelkou navrhované.

Stěžovatelka dále považuje za nepřípustné, aby výrok rozhodnutí soudu, odsuzující jednoho z účastníků k peněžitému plnění, ve svém petitu neobsahoval výpočet konkrétní finanční částky (kapitalizovaný úrok z prodlení), ale pouze aritmetický vzorec, podle kterého by se taková částka měla stanovit, přičemž ani žalobci nebyli schopni před soudem prvního stupně takový konkrétní výpočet provést. Právo na spravedlivý proces resp. právo na spravedlivé rozhodnutí, uvádí stěžovatelka, mimo jiné předpokládá, že plnění, které je požadováno, bude z právního hlediska jasné, jednoznačné a určité, tak aby nepřipouštělo žádné pochybnosti.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 y, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 y) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

V souzené věci stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že žaloba žalobců je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. .

Citované ustanovení zákona, obsahující relativně neurčitý pojem "dobré mravy", poskytuje obecnému soudu možnost volné úvahy. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. Úvaha soudu založená na aplikaci ust. musí být také v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními (nález Ústavního soudu sp. zn. 528/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217).

Posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

). U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky (článek 88 y).

Z uvedeného je patrno, že v dané věci přísluší Ústavnímu soudu pouze zkoumat, zda postup obecných soudů nebyl svévolný v tom ohledu, že jejich závěry nejsou v napadených rozhodnutích řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodněny, výjimečně snad rovněž, že jejich formálně správné závěry jsou ve skutečně extrémním rozporu s obecně pojímanými principy spravedlnosti.

K námitce stěžovatelky, že podaná žaloba je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud poukázal na to, že použití ust. je možné jen ve zcela výjimečných případech jako spravedlivé vyrovnávací měřítko pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu, sledující odstranění případných tvrdostí zákona. Odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (publikované v Soudních rozhledech pod č. 4-C 375), ve kterém tento soud dovodil, že není požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani za situace, kdy je existence dluhu mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Podle tohoto rozhodnutí, uvedl odvolací soud, by bylo možné odepřít ochranu pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení a nevycházel z jeho smyslu, případně jej zneužíval. Z výše uvedeného je podle odvolacího soudu zjevné, že o takovýto případ v souzené věci nejde, neboť vždy je třeba vycházet z okolností konkrétního případu. Vzniku tohoto sporu předcházela situace, kdy žalovaná na základě zrušení podílového spoluvlastnictví získala pozemky a současně jí vznikla povinnost žalobcům plnit. Tyto pozemky pak zjevně v rozporu s dobrými mravy převedla na své dcery, přičemž žalobcům dobrovolně neplnila. Bylo by tak zcela proti smyslu uvedeného zákonného ust. , dovodil odvolací soud, aby byl shledán požadavek žalobců na přiznání úroku z prodlení jako rozporný s dobrými mravy.

Ústavní soud ověřil, že v souzené věci odvolací soud velmi pečlivě a ústavně přijatelně vysvětlil, proč v souzené věci stěžovatelkou namítaný rozpor s dobrými mravy neshledal. Výklad výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy je opakovaně podáván v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, přičemž v souzené věci odvolací soud z výkladu podaného Nejvyšším soudem nevybočil.

Nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí vydaná v předmětné věci řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení (zejména ust. ), uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že v řízení před obecnými soudy docházelo k průtahům řízení. Průtahy řízení mohou představovat tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, o němž je Ústavní soud, jsou-li pro to splněny všechny zákonné podmínky (viz zejména ust. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), oprávněn rozhodnout způsobem předpokládaným v ust. . To však stěžovatelka v ústavní stížnosti nepožadovala a navíc by takový požadavek byl - s ohledem na skutečnost, že soudní řízení již bylo skončeno - bezpředmětný.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu